Od březnového půlmaratonu jsem se na běh vykašlal. Třikrát jsem v létě vyběhl jako doprovod indiánského běhu (minuta běh, dvě minuty chůze, celkem 20 minut), a to bylo všechno.
Přihlásit se tedy na poslední chvíli na desetikilometrový běh Prahou v rámci PIMu bylo tedy poněkud odvážné. Proto jsem večer před závodem vyběhl ještě jednou, abych se trochu rozhýbal. Mým cílem bylo uběhnout 5 km, ale po necelých dvou jsem to musel vzdát, píchalo mě všude možně. Do sobotního závodu mi to moc optimismu nedodalo.
Už v pátek večer mi byla v tričku docela zima na ruce, takže jsem na sobotu plánoval moiru, a když jsem pak v osm večer vystrčil ruku z okna a podíval se na teploměr, vzal jsem si raději i dlouhé kalhoty. Dobře jsem udělal. Cestou na Staromák jsem litoval, že jsem si nevzal i nějakou bundu, ale vyrazil jsem úplně nalehko, žádná šatna, žádné převlékání.
Na startu jsme dostali svítivé zelené tubičky; většina běžců je krátce po startu zahodila, ale já si ji nechal. Když už mi při každém kroku cinkají v kapse klíče, proč nemít ještě tubičku.
Na startu se, stejně jako při půlmaratonu, hrála Vltava, lidé tleskali, a mně se běželo lehce a věděl jsem, že ještě kilometr a půl to určitě bude sranda. Někteří běžci v davu kličkovali jako králíci, jen aby se dostali dopředu, a až po dvou kilometrech se situace zklidnila.
Na třetím kilometru jsem měl pocit, že už už přijdou bolesti, ale nakonec nepřišlo vůbec nic, jenom jsem až do konce trochu cítil svaly na břiše. Inu co, asi prostě ještě běhat dokážu - a od té chvíle jsem si to užíval víc než půlmaraton, koukal po památkách a divil se, kudy to běžíme, protože trasa, kterou jsem dostal při registraci, byla trochu jiná.
Pořád se vlastně běželo centrem (Staromák se kromě startu a cíle ještě dvakrát probíhal), všude byli lidi, tleskali, povzbuzovali, prostě na depresi nebyl čas. Od čtvrtého kilometru jsem začal předbíhat první běžce, kteří přecenili své síly, po osmi kilometrech jsem ještě přidal a závěrečný Staromák jsem si dal "sprintem" (což je o trochu nižší rychlost než ta, kterou celých deset kilometrů běží ti nejlepší). Předpokládal jsem, že si držím svou rychlost 10 km/hod, a že když na závěr zrychlím, mohl bych to mít pod hodinu (naposledy 1:02).
No a pak klasika - medaile, banány, vrátit čip a domů, sežrat ten balíček chipsů, co tam na mě čeká.
neděle 14. září 2008
neděle 20. dubna 2008
středa 16. dubna 2008
pátek 4. dubna 2008
Den PM: Skutečný čas: 2:27:05
Večer před startem jsem si dal těstoviny, ráno v půl deváté cherio s mlékem, a pak hned k Rudolfinu, pěšky, abych si trochu protáhl nohy.
Půlmaraton startoval až v poledne, ale šel jsem si ještě poslechnout Matze na Euruko. Po jedenácté jsem se ponořil do běžeckého zázemí.
Na start mě přišla podpořit žena a mí rodiče. Museli si myslet, že jsem se zbláznil - před dvěma měsíci jsem o sobě věděl jen to, že dokážu uběhnout dva kilometry, a teď jdu na desetinásobek. Ze stránek PIMu a Běhej jsem věděl, že modrým balonkem, vodičem na 2:30, je Miloš Škorpil, jehož knížka vlastně iniciovala tohle velké dobrodružství. Rozhodl jsem se, že se ho budu běžet.
Na startu jsem ale objevil i nehlášený balonek na 2:15, a rozhodl jsem se držet mezi nimi. Počítal jsem s tím, že do 10 km bych mohl vydržet za balonkem na 2:15, pak si trochu orazím a zbytek nějak dorazím s modrým.
Ještě před startovním výstřelem se vedle mě zničeho nic objevila Katka Pavková, o které jsem sice věděl, že poběží, ale na žádném setkání jsme se nedomluvili. V tom davu téměř šesti tisíců lidí velmi příjemná náhoda.
A pak startovní výstřel (neslyšel jsem) a Smetanova Vltava. Dav se hnul a za necelých pět minut jsme vyrazili. Škoda, že se to nepovedlo načasovat s loveckými fanfárámi ve Vltavě. Katka vyběhla dopředu, chtěla to uběhnout rychleji, páč odpoledne zase pospíchala domů.
Já se držel na dohled svého balonku (a nejsem si schopen celou tu dobu vzpomenout, jakou měl barvu!). Ještě za mostem to byla trochu přetlačovaná, ale pak se všichni stabilizovali a bylo krásně. Jako že u Rudolfina ošklivě foukalo, na druhé straně řeky svítilo sluníčko.
Dva kilometry uběhly, že jsem si vlastně ani nevšiml. Koukal jsem, jak je to vlastně s tou Prahou, doběhli jsme až kamsi do Holešovic, viděl jsem trójský matfyz, ale pak jsme zase přeběhli Vltavu zpátky a za chvíli byli v Karlíně.
Po pěti kilometrech bylo občerstvení. Přešel jsem do chůze, dvakrát si loknul vody (chlemtal jsem jako kůň) a vyrazil na cestu s tím, že všechno bude v pořádku. Chvíli bylo teplo, chvíli foukalo, pořád jsem si zapínal a rozepínal bundu a těšil na zastávku na deseti kilometrech.
Ta už ale nebyla tak příjemná, vlastně si už ani moc nepamatuju z cesty, přestal jsem sledovat pamětihodnosti a byl rád, že plus mínus žiju. Běžet po dlažkách je blbé, každá je jinak postavená, byl jsem rád, když jsme se dostali zase na asfalt.
Po 10 km na mě čekala žena. Měla pro mě náhradní všelico, ponožky, tričko, a hlavně měla banán. Čekal jsem, že na občerstvovacích stanicích budou banány nebo něco podobného, ale buď to nebylo, nebo jsem to přehlédl.
Ostatně, přehlédl jsem i svou ženu. Nebyl jsem sám, kdo s tím měl problém. Diváci marně volali na běžce, na které dlouho čekali - s očima upřenýma v dál nic neslyšeli. Ale bylo to i obráceně, běžci zastavovali a štouchali do svých příbuzných a kamarádů, kteří při čekání usnuli nebo se jim zamlžil zrak.
U Národního divadla na mě čekali rodiče, i ty jsem přehlédl, až na poslední chvíli jsem si všiml juchající postavy, která tleskala a skákala do výšky - díky, mami.
Pak přišla meta třináctého kilometru a v jakémsi zmatku se mi ztratily dvě věci: balonek a vůle. Bolely mě prsty na nohou, až doma mi došlo, že jsem si zapomněl ostříhat nehty. Nehty na obou ukazováčcích mám ještě teď fialové, podlité krví.
Chvíli jsem šel, ale pak se zase dal do běhu. Po nábřeží běželi zpátky ti, co už doběhli tam - to jsem ještě netušil, že "tam" znamená až pod Nuselák a pod Vyšehrad. To bylo strašně demotivující, vidět tu bandu lidí, co běží rychleji než já a za chvíli to už budou mít za sebou.
Na patnáctém kilometru jsem se na to vykašlal a rozhodl se, že to nemám zapotřebí a že nepoběžím, ale půjdu, a že tak dojdu až k občerstvení. Jenomže to bylo nečekaně až za značkou 16 km. Ještě jsem tak různě popoběhl a vydal se přes most.
Potřeboval jsem něco sníst, ale nebylo co. Buldok píše, jak nedostal banán - já zase viděl někde před zeleninou hroznové víno, a musím přiznat, že jsem nebyl daleko toho, že prostě jeden hrozen ukradnu a nacpu si ho celý do pusy.
Vlastně až do dvacátého kilometru jsem jenom šel. Občas mě nějaký divák vyhecoval, ale ne na dlouho; tolik jich zase nebylo. Cestou ze Smíchova zpátky mě předběhl modrý balonek. Běžel úplně sám, jen si občas zacinkal na kravský zvonec.
Když jsem se vrátil už na tu finální stranu řeky, diváků přibylo. To jsem potřeboval. Neměl jsem problémy s nohama ani s dechem, prostě už jsem jenom nechtěl běžet. Ale tihle lidi už tam dvě a půl hodiny stáli, tleskali a povzbuzovali. Každého z nich jsem potřeboval. Bez nich bych nedoběhl.
Těsně před cílem stála holka a držela malý transparent. Bylo na něm napsáno: Všichni jste lepší než já! Zrychlil jsem a do cíle doběhl sprintem.
Pak jsem sklonil hlavu a dostal medaili. Nemohl jsem se hýbat, ale věděl jsem, že jsem dokázal něco, čemu bych dřív nikdy nevěřil. A teď, když to píšu, mám v očích slzy.
Jsem holt citlivka.
Půlmaraton startoval až v poledne, ale šel jsem si ještě poslechnout Matze na Euruko. Po jedenácté jsem se ponořil do běžeckého zázemí.
Na start mě přišla podpořit žena a mí rodiče. Museli si myslet, že jsem se zbláznil - před dvěma měsíci jsem o sobě věděl jen to, že dokážu uběhnout dva kilometry, a teď jdu na desetinásobek. Ze stránek PIMu a Běhej jsem věděl, že modrým balonkem, vodičem na 2:30, je Miloš Škorpil, jehož knížka vlastně iniciovala tohle velké dobrodružství. Rozhodl jsem se, že se ho budu běžet.
Na startu jsem ale objevil i nehlášený balonek na 2:15, a rozhodl jsem se držet mezi nimi. Počítal jsem s tím, že do 10 km bych mohl vydržet za balonkem na 2:15, pak si trochu orazím a zbytek nějak dorazím s modrým.
Ještě před startovním výstřelem se vedle mě zničeho nic objevila Katka Pavková, o které jsem sice věděl, že poběží, ale na žádném setkání jsme se nedomluvili. V tom davu téměř šesti tisíců lidí velmi příjemná náhoda.
A pak startovní výstřel (neslyšel jsem) a Smetanova Vltava. Dav se hnul a za necelých pět minut jsme vyrazili. Škoda, že se to nepovedlo načasovat s loveckými fanfárámi ve Vltavě. Katka vyběhla dopředu, chtěla to uběhnout rychleji, páč odpoledne zase pospíchala domů.
Já se držel na dohled svého balonku (a nejsem si schopen celou tu dobu vzpomenout, jakou měl barvu!). Ještě za mostem to byla trochu přetlačovaná, ale pak se všichni stabilizovali a bylo krásně. Jako že u Rudolfina ošklivě foukalo, na druhé straně řeky svítilo sluníčko.
Dva kilometry uběhly, že jsem si vlastně ani nevšiml. Koukal jsem, jak je to vlastně s tou Prahou, doběhli jsme až kamsi do Holešovic, viděl jsem trójský matfyz, ale pak jsme zase přeběhli Vltavu zpátky a za chvíli byli v Karlíně.
Po pěti kilometrech bylo občerstvení. Přešel jsem do chůze, dvakrát si loknul vody (chlemtal jsem jako kůň) a vyrazil na cestu s tím, že všechno bude v pořádku. Chvíli bylo teplo, chvíli foukalo, pořád jsem si zapínal a rozepínal bundu a těšil na zastávku na deseti kilometrech.
Ta už ale nebyla tak příjemná, vlastně si už ani moc nepamatuju z cesty, přestal jsem sledovat pamětihodnosti a byl rád, že plus mínus žiju. Běžet po dlažkách je blbé, každá je jinak postavená, byl jsem rád, když jsme se dostali zase na asfalt.
Po 10 km na mě čekala žena. Měla pro mě náhradní všelico, ponožky, tričko, a hlavně měla banán. Čekal jsem, že na občerstvovacích stanicích budou banány nebo něco podobného, ale buď to nebylo, nebo jsem to přehlédl.
Ostatně, přehlédl jsem i svou ženu. Nebyl jsem sám, kdo s tím měl problém. Diváci marně volali na běžce, na které dlouho čekali - s očima upřenýma v dál nic neslyšeli. Ale bylo to i obráceně, běžci zastavovali a štouchali do svých příbuzných a kamarádů, kteří při čekání usnuli nebo se jim zamlžil zrak.
U Národního divadla na mě čekali rodiče, i ty jsem přehlédl, až na poslední chvíli jsem si všiml juchající postavy, která tleskala a skákala do výšky - díky, mami.
Pak přišla meta třináctého kilometru a v jakémsi zmatku se mi ztratily dvě věci: balonek a vůle. Bolely mě prsty na nohou, až doma mi došlo, že jsem si zapomněl ostříhat nehty. Nehty na obou ukazováčcích mám ještě teď fialové, podlité krví.
Chvíli jsem šel, ale pak se zase dal do běhu. Po nábřeží běželi zpátky ti, co už doběhli tam - to jsem ještě netušil, že "tam" znamená až pod Nuselák a pod Vyšehrad. To bylo strašně demotivující, vidět tu bandu lidí, co běží rychleji než já a za chvíli to už budou mít za sebou.
Na patnáctém kilometru jsem se na to vykašlal a rozhodl se, že to nemám zapotřebí a že nepoběžím, ale půjdu, a že tak dojdu až k občerstvení. Jenomže to bylo nečekaně až za značkou 16 km. Ještě jsem tak různě popoběhl a vydal se přes most.
Potřeboval jsem něco sníst, ale nebylo co. Buldok píše, jak nedostal banán - já zase viděl někde před zeleninou hroznové víno, a musím přiznat, že jsem nebyl daleko toho, že prostě jeden hrozen ukradnu a nacpu si ho celý do pusy.
Vlastně až do dvacátého kilometru jsem jenom šel. Občas mě nějaký divák vyhecoval, ale ne na dlouho; tolik jich zase nebylo. Cestou ze Smíchova zpátky mě předběhl modrý balonek. Běžel úplně sám, jen si občas zacinkal na kravský zvonec.
Když jsem se vrátil už na tu finální stranu řeky, diváků přibylo. To jsem potřeboval. Neměl jsem problémy s nohama ani s dechem, prostě už jsem jenom nechtěl běžet. Ale tihle lidi už tam dvě a půl hodiny stáli, tleskali a povzbuzovali. Každého z nich jsem potřeboval. Bez nich bych nedoběhl.
Těsně před cílem stála holka a držela malý transparent. Bylo na něm napsáno: Všichni jste lepší než já! Zrychlil jsem a do cíle doběhl sprintem.
Pak jsem sklonil hlavu a dostal medaili. Nemohl jsem se hýbat, ale věděl jsem, že jsem dokázal něco, čemu bych dřív nikdy nevěřil. A teď, když to píšu, mám v očích slzy.
Jsem holt citlivka.
sobota 29. března 2008
Den PM: Oficiální čas: 2:31:51
Na start jsem se dostal až po téměř pěti minutách po startovním výstřelu, takže skutečný čas mám opravdu pod dvěma a půl hodinami, jak jsem odhadoval.
Ted již nemohu více psáti, umírají mi nohy. Ale mám medaili!
Ted již nemohu více psáti, umírají mi nohy. Ale mám medaili!
pátek 28. března 2008
Den PM mínus 1: Mentální blok
Má hranice je 40 minut. Uběhnu čtyřicet minut, nohy mě nebolí, stále můžu dýchat, ale už se mi nechce běžet.
Zítra nemám šanci. Dnes jsem měl v tréninkovém plánu 50 minut. Po dvaceti minutách už jsem byl otrávený, že ještě nejsem ani v půlce. Po třiceti minutách jsem simuloval zítřejší zastávku na po pátém kilometru - půlku kolečka jsem došel pěšky.
A pak už jsem běžel jenom deset minut. Šlo to ztěžka (přitom přestávka by měla pomoct), a nakonec jsem ztratil veškerou motivaci. Namlouval jsem si, že se nesmím před závodem přecenit, že si tělo samo řeklo o odpočinek, ale není to tak.
Chybí mi vůle.
Někdy se při běhu soustředím jenom běh, a to běžím krásně, ladně, strojově přesně. A někdy vypnu, nemyslím na nic nebo se mi myšlenky zatoulají k práci či (dneska) k soudruhu učiteli Šternberkovi, který by měl jistě ze mě radost. Když procitnu, valím se po dráze, nohy plácavě dopadají na zem, nedržím tempo, hezké to není.
Nedokážu si zítřek představit. Až se nějakým způsobem dopravím na metu patnácti kilometrů (jak??), budu mít před sebou ještě dalších šest - vždyť to je mých standardních deset koleček!
Jak to udělám, nevím. Snad půjdu dostatečně rychle, ale uběhnout to nikdy nemůžu.
Zítra nemám šanci. Dnes jsem měl v tréninkovém plánu 50 minut. Po dvaceti minutách už jsem byl otrávený, že ještě nejsem ani v půlce. Po třiceti minutách jsem simuloval zítřejší zastávku na po pátém kilometru - půlku kolečka jsem došel pěšky.
A pak už jsem běžel jenom deset minut. Šlo to ztěžka (přitom přestávka by měla pomoct), a nakonec jsem ztratil veškerou motivaci. Namlouval jsem si, že se nesmím před závodem přecenit, že si tělo samo řeklo o odpočinek, ale není to tak.
Chybí mi vůle.
Někdy se při běhu soustředím jenom běh, a to běžím krásně, ladně, strojově přesně. A někdy vypnu, nemyslím na nic nebo se mi myšlenky zatoulají k práci či (dneska) k soudruhu učiteli Šternberkovi, který by měl jistě ze mě radost. Když procitnu, valím se po dráze, nohy plácavě dopadají na zem, nedržím tempo, hezké to není.
Nedokážu si zítřek představit. Až se nějakým způsobem dopravím na metu patnácti kilometrů (jak??), budu mít před sebou ještě dalších šest - vždyť to je mých standardních deset koleček!
Jak to udělám, nevím. Snad půjdu dostatečně rychle, ale uběhnout to nikdy nemůžu.
Den PM mínus 2: Rádoby sprinty
Včera byly na pořadu dne rychlostní běhy na 800 metrů. To se mi odměřovat nechtělo, a tak jsem si dal jen 650 metrů (jedno kolečko).
Vyrazil jsem tempem, které se mi zdálo na tak velkou vzdálenost více než důstojné, a můj čas byl 3:03. Jestli mě kalkukačka neklame, běžel jsem rychlostí 13 km/hod. To mi přijde docela slabé.
Druhé kolečko jsem uběhl v tomtéž čase, ve třetím jsem se zlepšil na 2:57. Čtvrté jsem vynechal; břišní stěna mi dělala věci, při kterých mi nebylo do skoku.
Vyrazil jsem tempem, které se mi zdálo na tak velkou vzdálenost více než důstojné, a můj čas byl 3:03. Jestli mě kalkukačka neklame, běžel jsem rychlostí 13 km/hod. To mi přijde docela slabé.
Druhé kolečko jsem uběhl v tomtéž čase, ve třetím jsem se zlepšil na 2:57. Čtvrté jsem vynechal; břišní stěna mi dělala věci, při kterých mi nebylo do skoku.
čtvrtek 27. března 2008
Den PM mínus 3: Nedoběhnuto
Vůbec se mi vyběhnout nechtělo. Ale sobotní strašák mě nakonec donutil. Přece se nevzdám tak snadno!
Krátce po vyběhnutí se mi všechno vrátilo, ta radost z běhu, odhodlání i síla. Ale 50 minut mi to nevydrželo.
Běžel jsem pomaleji než obvykle, abych si zase zvykl. Nečekané překvapení: Nedělalo mi problém běžet pomaleji!
Po čtyřiceti sedmi minutách jsem si řekl dost, neměl jsem už náladu na další kolečko. Mám strach ze soboty.
Krátce po vyběhnutí se mi všechno vrátilo, ta radost z běhu, odhodlání i síla. Ale 50 minut mi to nevydrželo.
Běžel jsem pomaleji než obvykle, abych si zase zvykl. Nečekané překvapení: Nedělalo mi problém běžet pomaleji!
Po čtyřiceti sedmi minutách jsem si řekl dost, neměl jsem už náladu na další kolečko. Mám strach ze soboty.
středa 26. března 2008
Dny PM mínus 14 až 4: Lyžování
Přestože jsem měl díky obětavému Adamovi Javůrkovi běžecký plán v mobilu (neřekl jsem mu, jaká jsem kategorie, a tak to musel chudák přepisovat celé), na běh nebylo ani pomyšlení.
Cesty vedly jen prudce do kopce a z kopce, a na to já tedy nejsem stavěný. Ale něco přeci jen bylo zajímavé. Vždycky mě při lyžování převelice bolí stehna, a letos ani ťuk.
Díky běhu. Díky, běhu.
Tím týdnem jsem přišel o největší zátěže: dvakrát 90 minut. Ale přišla i horší věc: Vrátil jsem se v neděli, a ještě jsem nevyběhl. Včera jsem měl běžet 8 km - vykašlal jsem se na to.
Je středa, půlmaraton je v sobotu. Mám před sebou poslední tři tréninky. Dnes vyrážím do polí.
(Jasně, do sadů, ale to nezní tak dobře, žeáno.)
Cesty vedly jen prudce do kopce a z kopce, a na to já tedy nejsem stavěný. Ale něco přeci jen bylo zajímavé. Vždycky mě při lyžování převelice bolí stehna, a letos ani ťuk.
Díky běhu. Díky, běhu.
Tím týdnem jsem přišel o největší zátěže: dvakrát 90 minut. Ale přišla i horší věc: Vrátil jsem se v neděli, a ještě jsem nevyběhl. Včera jsem měl běžet 8 km - vykašlal jsem se na to.
Je středa, půlmaraton je v sobotu. Mám před sebou poslední tři tréninky. Dnes vyrážím do polí.
(Jasně, do sadů, ale to nezní tak dobře, žeáno.)
úterý 25. března 2008
Den PM mínus 18: Noční sprinty Bratislavou
Ač bolav, rozhodl jsem se to nevzdat a svých druhých 4x 200 m uběhnout - tentokrát v Bratislavě.
Hotel Brix je údajně v širším centru Bratislavy, to znamená uprostřed paneláků kdesi na kopci. Najít 200 metrů rovinky nebylo snadné.
Nakonec jsem ale něco odměřil, i když přesně to asi nebylo. S naprosto urvanými úpony (nebo co to je) nahoře na stehnech jsem svou dráhu zaběhl poprvé za necelých 30 vteřin, a pak jsem třikrát zopakoval 31 vteřin.
Ale měl jsem dost, krátce za půlkou už jsem jen dopadával na asfalt, během bych to nenazýval. Závěr byl jednoznačný: Druhý den (40 minut) ani třetí den (50 minut) neběhám!
Snad si svaly odpočinou.
Hotel Brix je údajně v širším centru Bratislavy, to znamená uprostřed paneláků kdesi na kopci. Najít 200 metrů rovinky nebylo snadné.
Nakonec jsem ale něco odměřil, i když přesně to asi nebylo. S naprosto urvanými úpony (nebo co to je) nahoře na stehnech jsem svou dráhu zaběhl poprvé za necelých 30 vteřin, a pak jsem třikrát zopakoval 31 vteřin.
Ale měl jsem dost, krátce za půlkou už jsem jen dopadával na asfalt, během bych to nenazýval. Závěr byl jednoznačný: Druhý den (40 minut) ani třetí den (50 minut) neběhám!
Snad si svaly odpočinou.
pondělí 10. března 2008
Den PM mínus 20: Achillovka útočí
Noha mě bolela už večer po deseti kilometrech, a druhý den, kdy jsem si měl dát 40 minut, se ozývala i při chůzi (šel jsem se podívat na hřbitov, ale žádný slušný volný flek tam nemají).
Večer už noha nebolela, tak jsem se oblékl a vyrazil - nejprve chůzí vrátit DVD do půjčovny, a pak jsem chtěl rovnou doběhnout do sadů.
Jenže ouha, horní část levé achillovky bolela při každém došlápnutí. Nebylo to nic strašného, ale rozhodně to bylo nepříjemné, a když jsem doběhl do naší ulice, píchlo mě v ní tak, že jsem běh ukončil. Místo čtyřiceti minut jen čtyři minuty.
Obešel jsem si ještě blok, při chůzi bez problémů. Ale zkusil jsem ještě běh, a okamžitě bolest. A druhý den bolest i při chůzi a nejsem schopen sejít schody.
Tak si říkám, že to nebude hezké. Tento týden nebudu schopen běhu kvůli zranění, příští týden nebudu schopen běhu kvůli lyžování, no a v týdnu posledním, pokud bych měl dodržet tréninkové dávky, se urvu tak, že v sobotu 29. března budu rád, když odpajdám tři kilometry.
Ještě předevčírem jsem kul plány, jak doběhnu půlmaraton za 2 hodiny 15 minut. Dneska bych byl rád, kdybych mohl bezbolestně chodit.
Večer už noha nebolela, tak jsem se oblékl a vyrazil - nejprve chůzí vrátit DVD do půjčovny, a pak jsem chtěl rovnou doběhnout do sadů.
Jenže ouha, horní část levé achillovky bolela při každém došlápnutí. Nebylo to nic strašného, ale rozhodně to bylo nepříjemné, a když jsem doběhl do naší ulice, píchlo mě v ní tak, že jsem běh ukončil. Místo čtyřiceti minut jen čtyři minuty.
Obešel jsem si ještě blok, při chůzi bez problémů. Ale zkusil jsem ještě běh, a okamžitě bolest. A druhý den bolest i při chůzi a nejsem schopen sejít schody.
Tak si říkám, že to nebude hezké. Tento týden nebudu schopen běhu kvůli zranění, příští týden nebudu schopen běhu kvůli lyžování, no a v týdnu posledním, pokud bych měl dodržet tréninkové dávky, se urvu tak, že v sobotu 29. března budu rád, když odpajdám tři kilometry.
Ještě předevčírem jsem kul plány, jak doběhnu půlmaraton za 2 hodiny 15 minut. Dneska bych byl rád, kdybych mohl bezbolestně chodit.
neděle 9. března 2008
Den PM mínus 21: Deset jarních kilometrů
Pro svůj jakoby závod na 10 km jsem si vybral brzké odpoledne, abych alespoň trochu simuloval skutečný závod, který mě čeká už za tři týdny. 10 km odpovídá 15 kolečkům a ještě třetině kolečka, tolik jsem ještě nikdy v životě neuběhl.
Poctivě jsem se rozcvičil, ale jak se později ukázalo, moje poctivost není příliš důkladná.
Vyrazil jsem v klasickém tempu: První kolečko 3:40, další už po čtyřech minutách. Vzal jsem s sebou ženu, která mě povzbuzovala a fotila, abych měl nějakou památku. Takže teď už vím, že při běhu vypadám směšně.
Po pěti kolečkách jsem měl běhu plné zuby. Strašlivě mě bolely nohy, a vážně jsem zvažoval, že vzdám. Ale než jsem stačil dovážit, v sedmém kolečku bolest přešla. Neměl jsem z toho ale dobrý pocit.
K tomu povzbuzování: Je to vlastně hloupé, ale opravdu to pomáhá, zvedá náladu. Normálně na tyhle psychologické věcičky nevěřím, ale po osmi kilometrech přišly vhod.
V poslední třetině jsem zpomalil a běhal kolečko za 4:10 nebo dokonce 4:15. Rozhodl jsem se zvýšit rychlost a všechno to dohnat, ale ukázalo se, že přestože se mi rychlost zdála vyšší než obvykle, vlastně jsem se vrátil na kolečko za 4 minuty.
Deset kilometrů jsem nakonec doběhl za 1 hodinu 2 minuty. To mě vede k závěru, že bych půlmaraton mohl zvládnout do 2 hodin 30 minut. Pokud to bude dokonce do 2 hodin 15 minut, měl bych se nějak odměnit (třeba bych si mohl koupit nepromokavou běžeckou bundu, můj flís se v dešti před dvěma týdny - řekněme - neosvědčil).
Poctivě jsem se rozcvičil, ale jak se později ukázalo, moje poctivost není příliš důkladná.
Vyrazil jsem v klasickém tempu: První kolečko 3:40, další už po čtyřech minutách. Vzal jsem s sebou ženu, která mě povzbuzovala a fotila, abych měl nějakou památku. Takže teď už vím, že při běhu vypadám směšně.
Po pěti kolečkách jsem měl běhu plné zuby. Strašlivě mě bolely nohy, a vážně jsem zvažoval, že vzdám. Ale než jsem stačil dovážit, v sedmém kolečku bolest přešla. Neměl jsem z toho ale dobrý pocit.
K tomu povzbuzování: Je to vlastně hloupé, ale opravdu to pomáhá, zvedá náladu. Normálně na tyhle psychologické věcičky nevěřím, ale po osmi kilometrech přišly vhod.
V poslední třetině jsem zpomalil a běhal kolečko za 4:10 nebo dokonce 4:15. Rozhodl jsem se zvýšit rychlost a všechno to dohnat, ale ukázalo se, že přestože se mi rychlost zdála vyšší než obvykle, vlastně jsem se vrátil na kolečko za 4 minuty.
Deset kilometrů jsem nakonec doběhl za 1 hodinu 2 minuty. To mě vede k závěru, že bych půlmaraton mohl zvládnout do 2 hodin 30 minut. Pokud to bude dokonce do 2 hodin 15 minut, měl bych se nějak odměnit (třeba bych si mohl koupit nepromokavou běžeckou bundu, můj flís se v dešti před dvěma týdny - řekněme - neosvědčil).
pátek 7. března 2008
Den PM mínus 23: Běh ve vodě
Zase v Bratislavě a zase jsem naletěl na to, že hotel má fitness. Tentokrát hotel Danube: Máte běhací pás? Máme, ale až od poloviny dubna. Ale dnes jsme otevřeli bazén!
A tak jsem tedy svých 40 minut běhal ve vodě. Usilovně a tu více, tu méně obratně jsem předstíral, že opravdu běžím.
Celkově jsem z toho ale měl pocit, že se spíš blížím vyčerpávajícímu sprintu než vytrvalostnímu běhu. Ale protáhl jsem se krásně.
Po posledních 4x 200 m mě bolely především všelijaké ty úpony, začátky a konce svalů na stehnech. A bolí mě tak nějak pořád.
A tak jsem tedy svých 40 minut běhal ve vodě. Usilovně a tu více, tu méně obratně jsem předstíral, že opravdu běžím.
Celkově jsem z toho ale měl pocit, že se spíš blížím vyčerpávajícímu sprintu než vytrvalostnímu běhu. Ale protáhl jsem se krásně.
Po posledních 4x 200 m mě bolely především všelijaké ty úpony, začátky a konce svalů na stehnech. A bolí mě tak nějak pořád.
středa 5. března 2008
Den PM mínus 25: Jmenuji se Forrest, Forrest Gump
V tréninkovém plánu je napsáno prosté 4x 200 m. Vracel jsem se z CeBITu, než jsem se dostal do sadů, bylo už půl dvanácté. Dal jsem si tři kolečka na zahřátí, a odměřil si na nich 200 metrů. Běžím-li rychlostí 10 km/hod, dvě stě metrů by mělo odpovídat 72 vteřinám, a právě ty jsem odměřil dole na rovince, bylo to od první lampy až k posledním lavičkám.
Pak jsem se stopkami vyrazil - a byl jsem opravdu Forrest Gump. Pekelnou rychlostí, bez zaváhání, bez zpomalování, jsem proběhl 200 metrů.
36 vteřin. Jsem bůh!
A zatímco jsem obcházel kolečko, abych se dostal opět na start, dolehlo to na mě. 36 vteřin, to je polovina těch 72, takže má maximální rychlost je 20 km/hod. To, co já považuji za sprint, je pro jiné maratonové tempo! Já ze sebe vydám maximum na dvou stovkách metrů, oni totéž běží desítky kilometrů... Náladě to tedy nepřidalo.
Druhý pokus: Vysílení se nekoná, opět se mi podaří zaběhnout 36 vteřin, ale pozoruji se, že jak věškeré úsilí věnuju běhu, zapomínám dýchat, a asi ve dvou třetinách zpomaluju a musím se dokopat k tomu, abych přidal.
Napotřetí si dávám pozor na dech, a snažím se stále přidávat. Do cesty se mi připlete pes. Při své běžné rychlosti jim nestojím za ohlídnutí, ale tohle je rychlost, která vyzývá ke hře. Je to malý ratlík, dávám pozor, abych ho nekopl do hlavy. Je za mnou a pak už není, asi na něj majitel zavolal, ale já se utěšuju, že jsem prostě rychlejší než pes. Stopky ukazují 34 a půl vteřiny.
Poslední pokus je jen dodělávací, těžko můžu po třech náročných sprintech zaběhnout něco rozumného. Jenomže: Kontroluji si rychlost, kontroluji si dech, pes žádný, a výsledek je 33 vteřin a 18 setin.
Tak přeci jenom jsem Forrest Gump.
P.S. Rád bych tímto poděkoval příslušníkům městské policie, kteří hlídají Čechovy sady, že korektně vyhodnotili situaci a nepřetáhli mě obuškem, když jsem kolem nich proběhl.
Pak jsem se stopkami vyrazil - a byl jsem opravdu Forrest Gump. Pekelnou rychlostí, bez zaváhání, bez zpomalování, jsem proběhl 200 metrů.
36 vteřin. Jsem bůh!
A zatímco jsem obcházel kolečko, abych se dostal opět na start, dolehlo to na mě. 36 vteřin, to je polovina těch 72, takže má maximální rychlost je 20 km/hod. To, co já považuji za sprint, je pro jiné maratonové tempo! Já ze sebe vydám maximum na dvou stovkách metrů, oni totéž běží desítky kilometrů... Náladě to tedy nepřidalo.
Druhý pokus: Vysílení se nekoná, opět se mi podaří zaběhnout 36 vteřin, ale pozoruji se, že jak věškeré úsilí věnuju běhu, zapomínám dýchat, a asi ve dvou třetinách zpomaluju a musím se dokopat k tomu, abych přidal.
Napotřetí si dávám pozor na dech, a snažím se stále přidávat. Do cesty se mi připlete pes. Při své běžné rychlosti jim nestojím za ohlídnutí, ale tohle je rychlost, která vyzývá ke hře. Je to malý ratlík, dávám pozor, abych ho nekopl do hlavy. Je za mnou a pak už není, asi na něj majitel zavolal, ale já se utěšuju, že jsem prostě rychlejší než pes. Stopky ukazují 34 a půl vteřiny.
Poslední pokus je jen dodělávací, těžko můžu po třech náročných sprintech zaběhnout něco rozumného. Jenomže: Kontroluji si rychlost, kontroluji si dech, pes žádný, a výsledek je 33 vteřin a 18 setin.
Tak přeci jenom jsem Forrest Gump.
P.S. Rád bych tímto poděkoval příslušníkům městské policie, kteří hlídají Čechovy sady, že korektně vyhodnotili situaci a nepřetáhli mě obuškem, když jsem kolem nich proběhl.
pondělí 3. března 2008
Den PM mínus 28: Kůň, který nemůže běhat
Nevím, co mě to popadlo. Vyběhl jsem rychle a nebyl schopen se udržet. První kolečko za 3:20, druhé taky. Normálně se snažím spíš plout, nezvedat nohy víc, než je technicky nutné - ale tentokrát to byly nohy vysoko ve vzduchu. A nemohl jsem se přinutit k tomu, abych zastavil.
Po dvacáté minutě mi začalo být nepříjemně a měl jsem náběh na píchání v boku. Pro jistotu jsem na čtvrt kolečka přešel do chůze. Tímto zpomalením v šestém a sedmém kole jsem smazal všechny ušetřené minuty a vteřiny a začal se zase soustředit na techniku.
Ale po desátém kole už mi tělo vyhlásilo konec. Plánem bylo uběhnout 65 minut, ale opravdu to nešlo. Co to do mě vjelo? Proč se tak ženu? Asi už se těším na další zátěž, tentokrát rychlostní.
Po dvacáté minutě mi začalo být nepříjemně a měl jsem náběh na píchání v boku. Pro jistotu jsem na čtvrt kolečka přešel do chůze. Tímto zpomalením v šestém a sedmém kole jsem smazal všechny ušetřené minuty a vteřiny a začal se zase soustředit na techniku.
Ale po desátém kole už mi tělo vyhlásilo konec. Plánem bylo uběhnout 65 minut, ale opravdu to nešlo. Co to do mě vjelo? Proč se tak ženu? Asi už se těším na další zátěž, tentokrát rychlostní.
sobota 1. března 2008
Den PM mínus 30: První hodina
Měl jsem běžet 65 minut, vím, ale po 60 minutách jsem to zakončil. Měl jsem toho docela dost.
Poprvé se mi podařilo vyběhnout pomalu. Cíleně jsem se držel zpátky - první kolečko za 4:20, druhé taktéž. A tempo se mi podařilo udržet. Uběhl jsem třináct a půl kolečka, to je 8,8 km. Moje běžná rychlost je 10 km/hod, takže jsem se opravdu šetřil.
Posledních 5 minut už jsem nechal plavat, přeci jen jsem si zvednul zátěž o polovinu. Když jsem běžel jedenácté kolečko, byl jsem pěkně nasupený, že ještě není konec.
Nohy byly zpočátku ztěžklé, ale ve čtvrtém kolečku už šly bolesti stranou. Rozcvičoval jsem se před i po běhu dvojnásobně déle než obvykle, tj. asi půl minuty místo čtvrt.
Chce se mi běhat. Už chápu ty průpovídky o tom, že dostihoví koně prostě chtějí vyběhnout. Jsem dostihový kůň - mám nutkání běhat, tělo mě poslouchá, je to bezva.
Už je mi jasné, že 10 km zvládnu uběhnout. Ale půlmaraton? Z toho mám pořád strach.
Poprvé se mi podařilo vyběhnout pomalu. Cíleně jsem se držel zpátky - první kolečko za 4:20, druhé taktéž. A tempo se mi podařilo udržet. Uběhl jsem třináct a půl kolečka, to je 8,8 km. Moje běžná rychlost je 10 km/hod, takže jsem se opravdu šetřil.
Posledních 5 minut už jsem nechal plavat, přeci jen jsem si zvednul zátěž o polovinu. Když jsem běžel jedenácté kolečko, byl jsem pěkně nasupený, že ještě není konec.
Nohy byly zpočátku ztěžklé, ale ve čtvrtém kolečku už šly bolesti stranou. Rozcvičoval jsem se před i po běhu dvojnásobně déle než obvykle, tj. asi půl minuty místo čtvrt.
Chce se mi běhat. Už chápu ty průpovídky o tom, že dostihoví koně prostě chtějí vyběhnout. Jsem dostihový kůň - mám nutkání běhat, tělo mě poslouchá, je to bezva.
Už je mi jasné, že 10 km zvládnu uběhnout. Ale půlmaraton? Z toho mám pořád strach.
čtvrtek 28. února 2008
Bolesti
Dnes večer poběžím 65 minut - poprvé! Předpokládám, že za tu dobu uběhnu alespoň deset kilometrů, jenže: bolí mě nohy!
Bolí mě dlouhé tenké svaly podél holení, špatně se mi chodí hlavně ze schodů. Asi to bude chtít věnovat se víc rozcvičení. Pořád se chystám na čtvrteční běhání do Stromovky, ale první volný čtvrtek mám až dva dny před závodem - trochu pozdě.
A navíc mě bolí kostnatá chodidla. Jsou to takové různé, podivné, občasné bolesti. Tu v patě, tu v místech, která ani nedokážu pojmenovat.
Tak prostě jen doufám, že to samo přejde.
Bolí mě dlouhé tenké svaly podél holení, špatně se mi chodí hlavně ze schodů. Asi to bude chtít věnovat se víc rozcvičení. Pořád se chystám na čtvrteční běhání do Stromovky, ale první volný čtvrtek mám až dva dny před závodem - trochu pozdě.
A navíc mě bolí kostnatá chodidla. Jsou to takové různé, podivné, občasné bolesti. Tu v patě, tu v místech, která ani nedokážu pojmenovat.
Tak prostě jen doufám, že to samo přejde.
středa 27. února 2008
Den PM mínus 32: Konverzační běh
Už se nepotím. Mám velkou hlavu, zanesené dutiny, škrábe mě v krku, ale prostě musím. Za ten týden se venku udělalo tepleji, oblékám si o jednu vrstvu méně.
Plán je 55 minut, ale bojím se, že se po týdnu nicnedělání zlikviduju, takže nakonec klasických deset koleček za 40 minut. První kolečko opět v nadšení rychleji (3:40), zbytek už držím na čtyřech minutách, překvapivě velmi přesně.
Při druhém kolečku, kdy už se začínám i trochu zahřívat, se ke mně přidává Viktor a jsme opravdu frajeři, protože těch zbývajících devět koleček neodfuníme, ale prodiskutujeme. Zvládneme veselé příhody z práce i Bursíka s Jacquesovou.
Po deseti kolečkách mám srdce a plíce v pořádku, lýtka trochu bolí. A hlavně: mám malou hlavu, volné dutiny (můžu dýchat nosem!), v krku milo a příjemně. Miloš Škorpil nekecal.
Plán je 55 minut, ale bojím se, že se po týdnu nicnedělání zlikviduju, takže nakonec klasických deset koleček za 40 minut. První kolečko opět v nadšení rychleji (3:40), zbytek už držím na čtyřech minutách, překvapivě velmi přesně.
Při druhém kolečku, kdy už se začínám i trochu zahřívat, se ke mně přidává Viktor a jsme opravdu frajeři, protože těch zbývajících devět koleček neodfuníme, ale prodiskutujeme. Zvládneme veselé příhody z práce i Bursíka s Jacquesovou.
Po deseti kolečkách mám srdce a plíce v pořádku, lýtka trochu bolí. A hlavně: mám malou hlavu, volné dutiny (můžu dýchat nosem!), v krku milo a příjemně. Miloš Škorpil nekecal.
úterý 26. února 2008
Den PM mínus 34: Krize lenosti
Nemoc řádí, a je jasné, že dnešek je zlomový. Mám uběhnout 55 minut, ale zůstávám v posteli, stejně jako včera, kdy jsem měl juchat na leteckém plesu.
Je mi jasné, že jestli ani za dva dny nevyběhnu, už nevyběhnu vůbec. Nedostanu startovní číslo, čip ani psotník na patnáctém kilometru.
Miloš Škorpil píše: "Na lehké nachlazení může mít pohyb příznivé účinky. Uvolní zacpaný nos, zbaví vás nepříjemných pocitů a podpoří odkašlávání, aniž by se průběh nachlazení zhoršil nebo by se prodloužilo jeho trvání. [...] Obecně platí, že pokud nemáte horečku a vaše obtíže jsou lokalizovány "nad krkem" (rýma, kýchání, "těžká" hlava, případně mírné škrábání v krku), neměla by průměrná námaha vést ke zhoršení."
Jenomže když mě i sprchování místo osvěžení unaví, fakt se mi běhat nechce.
Je mi jasné, že jestli ani za dva dny nevyběhnu, už nevyběhnu vůbec. Nedostanu startovní číslo, čip ani psotník na patnáctém kilometru.
Miloš Škorpil píše: "Na lehké nachlazení může mít pohyb příznivé účinky. Uvolní zacpaný nos, zbaví vás nepříjemných pocitů a podpoří odkašlávání, aniž by se průběh nachlazení zhoršil nebo by se prodloužilo jeho trvání. [...] Obecně platí, že pokud nemáte horečku a vaše obtíže jsou lokalizovány "nad krkem" (rýma, kýchání, "těžká" hlava, případně mírné škrábání v krku), neměla by průměrná námaha vést ke zhoršení."
Jenomže když mě i sprchování místo osvěžení unaví, fakt se mi běhat nechce.
sobota 23. února 2008
Den PM mínus 36: Jsem očkován
Běh mi chybí. Někdy i jen tak škubu nohama, z nudy. Chtěl bych vyběhnout.
Jenomže ráno mi lékařka bodne třetí a poslední vakcínu proti žloutence a povídá: A dneska žádný sport, žádná zátěž.
Tak tedy zase nic, jen si občas zaškubu. Tento týden se totálně nevydařil. Pořád ještě jsem nachlazený, ale moudrá kniha tvrdí, že běh při nachlazení udělá tělu dobře. V neděli na to budu spoléhat.
A ještě jeden výpadek budu mít - týden před půlmaratonem budu na lyžích. Sjezd a běh sice nejsou totéž, ale nohy mě budou bolet stejně.
Jenomže ráno mi lékařka bodne třetí a poslední vakcínu proti žloutence a povídá: A dneska žádný sport, žádná zátěž.
Tak tedy zase nic, jen si občas zaškubu. Tento týden se totálně nevydařil. Pořád ještě jsem nachlazený, ale moudrá kniha tvrdí, že běh při nachlazení udělá tělu dobře. V neděli na to budu spoléhat.
A ještě jeden výpadek budu mít - týden před půlmaratonem budu na lyžích. Sjezd a běh sice nejsou totéž, ale nohy mě budou bolet stejně.
čtvrtek 21. února 2008
Den PM mínus 38: Potím se v posteli
Podle tréninkového plánu mám běhat, místo toho ležím v posteli, potím se, spím, trápím se.
To je tedy pěkné! Jak mám uběhnout 21 km, když takhle vynechávám? Vždyť to je už třetí nesplněný běh.
Tak tedy zase za dva dny...
To je tedy pěkné! Jak mám uběhnout 21 km, když takhle vynechávám? Vždyť to je už třetí nesplněný běh.
Tak tedy zase za dva dny...
úterý 19. února 2008
Den PM mínus 40: Blbý hotel Tatra
Z Berlína jsem byl trochu nachlazený a trochu podchlazený, takže jsem do Bratislavy odjel nalehko, jen s botami, kraťasy a tričkem - chtěl jsem využít možností hotelu Tatra a zaběhat si na pásu.
K mému překvapení se ale místní posilovna skládá z rotopedu a váhy. Obrázek na webu byl fake, aby to dobře vypadalo.
Trochu ale přeháním, ještě byly k dispozici dva teleshoppingové stroje, jeden jsem vůbec nepochopil, a druhý takový skoro jako běhací - nohama se na něm kmitá, a kdo si nedá pozor, ten se praští kolenem do kovové tyče.
Protože už jsem minule vynechal, nemohl jsem znechuceně odejít. Zaplatil jsem tedy 100 Sk a začal šlapat. Měl jsem uběhnout 55 minut, ale nemám ponětí, jestli a jak se dá běh nahradit jízdou na kole. Šlapal jsem patnáct minut, pak deset minut kmital, pak zase patnáct šlapal, deset kmital, a na závěr patnáct šlapal - celkem 45 minut a 16 km. Potil jsem se snad víc než při běhu.
A teď řeším, co příště, protože pořád ještě budu v Bratislavě. Znovu do posilovny a ještě si rozšířit slušivé modřiny na kolenech? Nebo navzdory zimě vyrazit ven nalehko a doufat, že se o sebe tělo nějak postará?
K mému překvapení se ale místní posilovna skládá z rotopedu a váhy. Obrázek na webu byl fake, aby to dobře vypadalo.
Trochu ale přeháním, ještě byly k dispozici dva teleshoppingové stroje, jeden jsem vůbec nepochopil, a druhý takový skoro jako běhací - nohama se na něm kmitá, a kdo si nedá pozor, ten se praští kolenem do kovové tyče.
Protože už jsem minule vynechal, nemohl jsem znechuceně odejít. Zaplatil jsem tedy 100 Sk a začal šlapat. Měl jsem uběhnout 55 minut, ale nemám ponětí, jestli a jak se dá běh nahradit jízdou na kole. Šlapal jsem patnáct minut, pak deset minut kmital, pak zase patnáct šlapal, deset kmital, a na závěr patnáct šlapal - celkem 45 minut a 16 km. Potil jsem se snad víc než při běhu.
A teď řeším, co příště, protože pořád ještě budu v Bratislavě. Znovu do posilovny a ještě si rozšířit slušivé modřiny na kolenech? Nebo navzdory zimě vyrazit ven nalehko a doufat, že se o sebe tělo nějak postará?
neděle 17. února 2008
Den PM mínus 42: Procházka Berlínem
Připadal jsem si jako magor, ale také jsem si říkal, že to bude skvělé. O víkendu jsem byl v Berlíně, a protože trénink nepočká, táhl jsem s sebou boty a oblečení na běh.
Podle plánu jsem měl uběhnout 55 minut. Situace se mi ale vymkla z rukou. Podcenil jsem zimu i procházku městem. Po celodenním chození jsem byl totálně unavený a promrzlý, ne zrovna zimní boty mi dávaly zabrat, a tak jsem se nakonec večer schoval do dvou hospůdek (postupně).
Ještě snad byla šance o půlnoci vyběhnout, ale mráz uhodil, že bych i vlezl do Faustova domu. Tak mám tedy za sebou první vynechaný trénink. A že to byl vlastně teprve třetí celkový, jsem z toho nešťastný.
Podle plánu jsem měl uběhnout 55 minut. Situace se mi ale vymkla z rukou. Podcenil jsem zimu i procházku městem. Po celodenním chození jsem byl totálně unavený a promrzlý, ne zrovna zimní boty mi dávaly zabrat, a tak jsem se nakonec večer schoval do dvou hospůdek (postupně).
Ještě snad byla šance o půlnoci vyběhnout, ale mráz uhodil, že bych i vlezl do Faustova domu. Tak mám tedy za sebou první vynechaný trénink. A že to byl vlastně teprve třetí celkový, jsem z toho nešťastný.
pátek 15. února 2008
Den PM mínus 44: Čtyřicet minut v mrazu
Do Čechových sadů vyrážím až po desáté večerní, dřív jsem si nenašel čas. Doufám, že za 40 minut stihnu deset koleček.
Pořád ještě se neumím rozcvičit a zahřát. Jsem nabalený jak tlustokožec, a tentokrát si hned na začátku stahuju čepici až dolů přes uši; minule to bylo nepříjemné.
První kolečko dám na 3:40, a to je moc rychle, nutím se zpomalit, a po druhém kolečku za 3:50 se mi daří dodržet klasické čtyři minuty. Osmé kolečko už trochu zpomaluju, 4:05, a nakonec dobíhám desáté kolečko úplně přesně po čtyřiceti minutách.
Jak se málo potím, zahřeju se až při třetím kolečku, a konečně můžu vytáhnout ruce z rukávů. Během běhu smrkám, a pořád doufám, že se z toho nevyklube nějaká zlá nemoc.
Je to zvláštní, ale nemám nutkání zastavovat, doběhnu to vlastně v pohodě. Koukám se na sebe jak na běhací stroj, pořád to nedokážu pochopit, kde se ve mně vzalo tolik energie, že dokážu uběhnout 6,5 km, že vůbec v té zimě dobrovolně vylezu ven.
Pořád ještě se neumím rozcvičit a zahřát. Jsem nabalený jak tlustokožec, a tentokrát si hned na začátku stahuju čepici až dolů přes uši; minule to bylo nepříjemné.
První kolečko dám na 3:40, a to je moc rychle, nutím se zpomalit, a po druhém kolečku za 3:50 se mi daří dodržet klasické čtyři minuty. Osmé kolečko už trochu zpomaluju, 4:05, a nakonec dobíhám desáté kolečko úplně přesně po čtyřiceti minutách.
Jak se málo potím, zahřeju se až při třetím kolečku, a konečně můžu vytáhnout ruce z rukávů. Během běhu smrkám, a pořád doufám, že se z toho nevyklube nějaká zlá nemoc.
Je to zvláštní, ale nemám nutkání zastavovat, doběhnu to vlastně v pohodě. Koukám se na sebe jak na běhací stroj, pořád to nedokážu pochopit, kde se ve mně vzalo tolik energie, že dokážu uběhnout 6,5 km, že vůbec v té zimě dobrovolně vylezu ven.
středa 13. února 2008
Den PM mínus 46: První běh venku
Ještě ráno si myslím, že půjdu běhat na pás do posilovny, a celý den sám sebe ujišťuji, že tentokrát beru tu přípravu vážně. Ale i když přijdu domů relativně brzo, ještě mám spoustu vyřizování, a najednou už se mi nikam nechce.
Tak aspoň znovu vylovím z knihovničky Jak uběhnout maraton za 100 dní. Dolistuju až k osmému týdnu: V sobotu se má podle tréninkového plánu běžet půlmaraton. Začínám odpočítávat a listovat kalendářem: Ukazuje se, že teď bych měl být v druhém týdnu, a když se podívám na plán prvního týdne, tak zajásám - tohle přece zvládnu!
A stane se něco prazvláštního: Teple se obléknu a jdu ven, do Čechových sadů. Mám stopky a cíl běžet 45 minut indiánským během.
Ani nevím, jak přesně je indiánský běh definován. Někdo říká 50 m běh, 50 m chůze, někdo běž, dokud můžeš, a pak teprve jdi, tak prostě běžím, a když už se mi zdá, že to přeháním, tak chvíli jdu, ale snažím se, aby to nebylo moc dlouho.
Nejhorší je dýchání mrazivého vzduchu. Je mi jasné, že za tohle ponesu cenu, že budu týdny ležet v posteli a chrchlat, bolí mě uši tou zimou, a tak si stahuju čepici nadoraz a zapřísahám se, že na konci tohoto kolečka (je už třetí) musím přestat a jít domů.
Jenomže když kolečko doběhnu, uši už nebolí. Tak běžím dál.
První kolečko jsem uběhl za čtyři minuty, druhé také. Zdá se, že by to měla být moje běžná rychlost. Od čtvrtého kolečka občas chodím, takže se zpomaluji, ale nikdy to nejde nad pět minut. A někdy mi chůze tak pomůže, že dám kolečko za čtyři - zejména u osmého mě to dost překvapuje.
Víc než deset koleček se mi běžet nechce, celkový čas je 43 minut. Jsem spokojený, zpocený, a těším se domů na teplou sprchu.
Pak si ještě na mapě měřím, jak dlouhé to kolečko je. Vyjde mi něco přes 660 m, tak to stanovuju na 650, aby se mi to dobře počítalo.
Takže jsem dnes - poprvé v životě, uběhl 6,5 km? Jsem z toho celý rozrušený a ještě dlouho se převaluju, než konečně usnu.
Tak aspoň znovu vylovím z knihovničky Jak uběhnout maraton za 100 dní. Dolistuju až k osmému týdnu: V sobotu se má podle tréninkového plánu běžet půlmaraton. Začínám odpočítávat a listovat kalendářem: Ukazuje se, že teď bych měl být v druhém týdnu, a když se podívám na plán prvního týdne, tak zajásám - tohle přece zvládnu!
A stane se něco prazvláštního: Teple se obléknu a jdu ven, do Čechových sadů. Mám stopky a cíl běžet 45 minut indiánským během.
Ani nevím, jak přesně je indiánský běh definován. Někdo říká 50 m běh, 50 m chůze, někdo běž, dokud můžeš, a pak teprve jdi, tak prostě běžím, a když už se mi zdá, že to přeháním, tak chvíli jdu, ale snažím se, aby to nebylo moc dlouho.
Nejhorší je dýchání mrazivého vzduchu. Je mi jasné, že za tohle ponesu cenu, že budu týdny ležet v posteli a chrchlat, bolí mě uši tou zimou, a tak si stahuju čepici nadoraz a zapřísahám se, že na konci tohoto kolečka (je už třetí) musím přestat a jít domů.
Jenomže když kolečko doběhnu, uši už nebolí. Tak běžím dál.
První kolečko jsem uběhl za čtyři minuty, druhé také. Zdá se, že by to měla být moje běžná rychlost. Od čtvrtého kolečka občas chodím, takže se zpomaluji, ale nikdy to nejde nad pět minut. A někdy mi chůze tak pomůže, že dám kolečko za čtyři - zejména u osmého mě to dost překvapuje.
Víc než deset koleček se mi běžet nechce, celkový čas je 43 minut. Jsem spokojený, zpocený, a těším se domů na teplou sprchu.
Pak si ještě na mapě měřím, jak dlouhé to kolečko je. Vyjde mi něco přes 660 m, tak to stanovuju na 650, aby se mi to dobře počítalo.
Takže jsem dnes - poprvé v životě, uběhl 6,5 km? Jsem z toho celý rozrušený a ještě dlouho se převaluju, než konečně usnu.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)