Bolesti

Dnes večer poběžím 65 minut - poprvé! Předpokládám, že za tu dobu uběhnu alespoň deset kilometrů, jenže: bolí mě nohy!

Bolí mě dlouhé tenké svaly podél holení, špatně se mi chodí hlavně ze schodů. Asi to bude chtít věnovat se víc rozcvičení. Pořád se chystám na čtvrteční běhání do Stromovky, ale první volný čtvrtek mám až dva dny před závodem - trochu pozdě.

A navíc mě bolí kostnatá chodidla. Jsou to takové různé, podivné, občasné bolesti. Tu v patě, tu v místech, která ani nedokážu pojmenovat.

Tak prostě jen doufám, že to samo přejde.

Den PM mínus 32: Konverzační běh

Už se nepotím. Mám velkou hlavu, zanesené dutiny, škrábe mě v krku, ale prostě musím. Za ten týden se venku udělalo tepleji, oblékám si o jednu vrstvu méně.

Plán je 55 minut, ale bojím se, že se po týdnu nicnedělání zlikviduju, takže nakonec klasických deset koleček za 40 minut. První kolečko opět v nadšení rychleji (3:40), zbytek už držím na čtyřech minutách, překvapivě velmi přesně.

Při druhém kolečku, kdy už se začínám i trochu zahřívat, se ke mně přidává Viktor a jsme opravdu frajeři, protože těch zbývajících devět koleček neodfuníme, ale prodiskutujeme. Zvládneme veselé příhody z práce i Bursíka s Jacquesovou.

Po deseti kolečkách mám srdce a plíce v pořádku, lýtka trochu bolí. A hlavně: mám malou hlavu, volné dutiny (můžu dýchat nosem!), v krku milo a příjemně. Miloš Škorpil nekecal.

Den PM mínus 34: Krize lenosti

Nemoc řádí, a je jasné, že dnešek je zlomový. Mám uběhnout 55 minut, ale zůstávám v posteli, stejně jako včera, kdy jsem měl juchat na leteckém plesu.

Je mi jasné, že jestli ani za dva dny nevyběhnu, už nevyběhnu vůbec. Nedostanu startovní číslo, čip ani psotník na patnáctém kilometru.

Miloš Škorpil píše: "Na lehké nachlazení může mít pohyb příznivé účinky. Uvolní zacpaný nos, zbaví vás nepříjemných pocitů a podpoří odkašlávání, aniž by se průběh nachlazení zhoršil nebo by se prodloužilo jeho trvání. [...] Obecně platí, že pokud nemáte horečku a vaše obtíže jsou lokalizovány "nad krkem" (rýma, kýchání, "těžká" hlava, případně mírné škrábání v krku), neměla by průměrná námaha vést ke zhoršení."

Jenomže když mě i sprchování místo osvěžení unaví, fakt se mi běhat nechce.

Den PM mínus 36: Jsem očkován

Běh mi chybí. Někdy i jen tak škubu nohama, z nudy. Chtěl bych vyběhnout.

Jenomže ráno mi lékařka bodne třetí a poslední vakcínu proti žloutence a povídá: A dneska žádný sport, žádná zátěž.

Tak tedy zase nic, jen si občas zaškubu. Tento týden se totálně nevydařil. Pořád ještě jsem nachlazený, ale moudrá kniha tvrdí, že běh při nachlazení udělá tělu dobře. V neděli na to budu spoléhat.

A ještě jeden výpadek budu mít - týden před půlmaratonem budu na lyžích. Sjezd a běh sice nejsou totéž, ale nohy mě budou bolet stejně.

Den PM mínus 38: Potím se v posteli

Podle tréninkového plánu mám běhat, místo toho ležím v posteli, potím se, spím, trápím se.

To je tedy pěkné! Jak mám uběhnout 21 km, když takhle vynechávám? Vždyť to je už třetí nesplněný běh.

Tak tedy zase za dva dny...

Den PM mínus 40: Blbý hotel Tatra

Z Berlína jsem byl trochu nachlazený a trochu podchlazený, takže jsem do Bratislavy odjel nalehko, jen s botami, kraťasy a tričkem - chtěl jsem využít možností hotelu Tatra a zaběhat si na pásu.

K mému překvapení se ale místní posilovna skládá z rotopedu a váhy. Obrázek na webu byl fake, aby to dobře vypadalo.

Trochu ale přeháním, ještě byly k dispozici dva teleshoppingové stroje, jeden jsem vůbec nepochopil, a druhý takový skoro jako běhací - nohama se na něm kmitá, a kdo si nedá pozor, ten se praští kolenem do kovové tyče.

Protože už jsem minule vynechal, nemohl jsem znechuceně odejít. Zaplatil jsem tedy 100 Sk a začal šlapat. Měl jsem uběhnout 55 minut, ale nemám ponětí, jestli a jak se dá běh nahradit jízdou na kole. Šlapal jsem patnáct minut, pak deset minut kmital, pak zase patnáct šlapal, deset kmital, a na závěr patnáct šlapal - celkem 45 minut a 16 km. Potil jsem se snad víc než při běhu.

A teď řeším, co příště, protože pořád ještě budu v Bratislavě. Znovu do posilovny a ještě si rozšířit slušivé modřiny na kolenech? Nebo navzdory zimě vyrazit ven nalehko a doufat, že se o sebe tělo nějak postará?

Den PM mínus 42: Procházka Berlínem

Připadal jsem si jako magor, ale také jsem si říkal, že to bude skvělé. O víkendu jsem byl v Berlíně, a protože trénink nepočká, táhl jsem s sebou boty a oblečení na běh.

Podle plánu jsem měl uběhnout 55 minut. Situace se mi ale vymkla z rukou. Podcenil jsem zimu i procházku městem. Po celodenním chození jsem byl totálně unavený a promrzlý, ne zrovna zimní boty mi dávaly zabrat, a tak jsem se nakonec večer schoval do dvou hospůdek (postupně).

Ještě snad byla šance o půlnoci vyběhnout, ale mráz uhodil, že bych i vlezl do Faustova domu. Tak mám tedy za sebou první vynechaný trénink. A že to byl vlastně teprve třetí celkový, jsem z toho nešťastný.

Den PM mínus 44: Čtyřicet minut v mrazu

Do Čechových sadů vyrážím až po desáté večerní, dřív jsem si nenašel čas. Doufám, že za 40 minut stihnu deset koleček.

Pořád ještě se neumím rozcvičit a zahřát. Jsem nabalený jak tlustokožec, a tentokrát si hned na začátku stahuju čepici až dolů přes uši; minule to bylo nepříjemné.

První kolečko dám na 3:40, a to je moc rychle, nutím se zpomalit, a po druhém kolečku za 3:50 se mi daří dodržet klasické čtyři minuty. Osmé kolečko už trochu zpomaluju, 4:05, a nakonec dobíhám desáté kolečko úplně přesně po čtyřiceti minutách.

Jak se málo potím, zahřeju se až při třetím kolečku, a konečně můžu vytáhnout ruce z rukávů. Během běhu smrkám, a pořád doufám, že se z toho nevyklube nějaká zlá nemoc.

Je to zvláštní, ale nemám nutkání zastavovat, doběhnu to vlastně v pohodě. Koukám se na sebe jak na běhací stroj, pořád to nedokážu pochopit, kde se ve mně vzalo tolik energie, že dokážu uběhnout 6,5 km, že vůbec v té zimě dobrovolně vylezu ven.

Den PM mínus 46: První běh venku

Ještě ráno si myslím, že půjdu běhat na pás do posilovny, a celý den sám sebe ujišťuji, že tentokrát beru tu přípravu vážně. Ale i když přijdu domů relativně brzo, ještě mám spoustu vyřizování, a najednou už se mi nikam nechce.

Tak aspoň znovu vylovím z knihovničky Jak uběhnout maraton za 100 dní. Dolistuju až k osmému týdnu: V sobotu se má podle tréninkového plánu běžet půlmaraton. Začínám odpočítávat a listovat kalendářem: Ukazuje se, že teď bych měl být v druhém týdnu, a když se podívám na plán prvního týdne, tak zajásám - tohle přece zvládnu!

A stane se něco prazvláštního: Teple se obléknu a jdu ven, do Čechových sadů. Mám stopky a cíl běžet 45 minut indiánským během.

Ani nevím, jak přesně je indiánský běh definován. Někdo říká 50 m běh, 50 m chůze, někdo běž, dokud můžeš, a pak teprve jdi, tak prostě běžím, a když už se mi zdá, že to přeháním, tak chvíli jdu, ale snažím se, aby to nebylo moc dlouho.

Nejhorší je dýchání mrazivého vzduchu. Je mi jasné, že za tohle ponesu cenu, že budu týdny ležet v posteli a chrchlat, bolí mě uši tou zimou, a tak si stahuju čepici nadoraz a zapřísahám se, že na konci tohoto kolečka (je už třetí) musím přestat a jít domů.

Jenomže když kolečko doběhnu, uši už nebolí. Tak běžím dál.

První kolečko jsem uběhl za čtyři minuty, druhé také. Zdá se, že by to měla být moje běžná rychlost. Od čtvrtého kolečka občas chodím, takže se zpomaluji, ale nikdy to nejde nad pět minut. A někdy mi chůze tak pomůže, že dám kolečko za čtyři - zejména u osmého mě to dost překvapuje.

Víc než deset koleček se mi běžet nechce, celkový čas je 43 minut. Jsem spokojený, zpocený, a těším se domů na teplou sprchu.

Pak si ještě na mapě měřím, jak dlouhé to kolečko je. Vyjde mi něco přes 660 m, tak to stanovuju na 650, aby se mi to dobře počítalo.

Takže jsem dnes - poprvé v životě, uběhl 6,5 km? Jsem z toho celý rozrušený a ještě dlouho se převaluju, než konečně usnu.