Na start jsem se dostal až po téměř pěti minutách po startovním výstřelu, takže skutečný čas mám opravdu pod dvěma a půl hodinami, jak jsem odhadoval.
Ted již nemohu více psáti, umírají mi nohy. Ale mám medaili!
sobota 29. března 2008
pátek 28. března 2008
Den PM mínus 1: Mentální blok
Má hranice je 40 minut. Uběhnu čtyřicet minut, nohy mě nebolí, stále můžu dýchat, ale už se mi nechce běžet.
Zítra nemám šanci. Dnes jsem měl v tréninkovém plánu 50 minut. Po dvaceti minutách už jsem byl otrávený, že ještě nejsem ani v půlce. Po třiceti minutách jsem simuloval zítřejší zastávku na po pátém kilometru - půlku kolečka jsem došel pěšky.
A pak už jsem běžel jenom deset minut. Šlo to ztěžka (přitom přestávka by měla pomoct), a nakonec jsem ztratil veškerou motivaci. Namlouval jsem si, že se nesmím před závodem přecenit, že si tělo samo řeklo o odpočinek, ale není to tak.
Chybí mi vůle.
Někdy se při běhu soustředím jenom běh, a to běžím krásně, ladně, strojově přesně. A někdy vypnu, nemyslím na nic nebo se mi myšlenky zatoulají k práci či (dneska) k soudruhu učiteli Šternberkovi, který by měl jistě ze mě radost. Když procitnu, valím se po dráze, nohy plácavě dopadají na zem, nedržím tempo, hezké to není.
Nedokážu si zítřek představit. Až se nějakým způsobem dopravím na metu patnácti kilometrů (jak??), budu mít před sebou ještě dalších šest - vždyť to je mých standardních deset koleček!
Jak to udělám, nevím. Snad půjdu dostatečně rychle, ale uběhnout to nikdy nemůžu.
Zítra nemám šanci. Dnes jsem měl v tréninkovém plánu 50 minut. Po dvaceti minutách už jsem byl otrávený, že ještě nejsem ani v půlce. Po třiceti minutách jsem simuloval zítřejší zastávku na po pátém kilometru - půlku kolečka jsem došel pěšky.
A pak už jsem běžel jenom deset minut. Šlo to ztěžka (přitom přestávka by měla pomoct), a nakonec jsem ztratil veškerou motivaci. Namlouval jsem si, že se nesmím před závodem přecenit, že si tělo samo řeklo o odpočinek, ale není to tak.
Chybí mi vůle.
Někdy se při běhu soustředím jenom běh, a to běžím krásně, ladně, strojově přesně. A někdy vypnu, nemyslím na nic nebo se mi myšlenky zatoulají k práci či (dneska) k soudruhu učiteli Šternberkovi, který by měl jistě ze mě radost. Když procitnu, valím se po dráze, nohy plácavě dopadají na zem, nedržím tempo, hezké to není.
Nedokážu si zítřek představit. Až se nějakým způsobem dopravím na metu patnácti kilometrů (jak??), budu mít před sebou ještě dalších šest - vždyť to je mých standardních deset koleček!
Jak to udělám, nevím. Snad půjdu dostatečně rychle, ale uběhnout to nikdy nemůžu.
Den PM mínus 2: Rádoby sprinty
Včera byly na pořadu dne rychlostní běhy na 800 metrů. To se mi odměřovat nechtělo, a tak jsem si dal jen 650 metrů (jedno kolečko).
Vyrazil jsem tempem, které se mi zdálo na tak velkou vzdálenost více než důstojné, a můj čas byl 3:03. Jestli mě kalkukačka neklame, běžel jsem rychlostí 13 km/hod. To mi přijde docela slabé.
Druhé kolečko jsem uběhl v tomtéž čase, ve třetím jsem se zlepšil na 2:57. Čtvrté jsem vynechal; břišní stěna mi dělala věci, při kterých mi nebylo do skoku.
Vyrazil jsem tempem, které se mi zdálo na tak velkou vzdálenost více než důstojné, a můj čas byl 3:03. Jestli mě kalkukačka neklame, běžel jsem rychlostí 13 km/hod. To mi přijde docela slabé.
Druhé kolečko jsem uběhl v tomtéž čase, ve třetím jsem se zlepšil na 2:57. Čtvrté jsem vynechal; břišní stěna mi dělala věci, při kterých mi nebylo do skoku.
čtvrtek 27. března 2008
Den PM mínus 3: Nedoběhnuto
Vůbec se mi vyběhnout nechtělo. Ale sobotní strašák mě nakonec donutil. Přece se nevzdám tak snadno!
Krátce po vyběhnutí se mi všechno vrátilo, ta radost z běhu, odhodlání i síla. Ale 50 minut mi to nevydrželo.
Běžel jsem pomaleji než obvykle, abych si zase zvykl. Nečekané překvapení: Nedělalo mi problém běžet pomaleji!
Po čtyřiceti sedmi minutách jsem si řekl dost, neměl jsem už náladu na další kolečko. Mám strach ze soboty.
Krátce po vyběhnutí se mi všechno vrátilo, ta radost z běhu, odhodlání i síla. Ale 50 minut mi to nevydrželo.
Běžel jsem pomaleji než obvykle, abych si zase zvykl. Nečekané překvapení: Nedělalo mi problém běžet pomaleji!
Po čtyřiceti sedmi minutách jsem si řekl dost, neměl jsem už náladu na další kolečko. Mám strach ze soboty.
středa 26. března 2008
Dny PM mínus 14 až 4: Lyžování
Přestože jsem měl díky obětavému Adamovi Javůrkovi běžecký plán v mobilu (neřekl jsem mu, jaká jsem kategorie, a tak to musel chudák přepisovat celé), na běh nebylo ani pomyšlení.
Cesty vedly jen prudce do kopce a z kopce, a na to já tedy nejsem stavěný. Ale něco přeci jen bylo zajímavé. Vždycky mě při lyžování převelice bolí stehna, a letos ani ťuk.
Díky běhu. Díky, běhu.
Tím týdnem jsem přišel o největší zátěže: dvakrát 90 minut. Ale přišla i horší věc: Vrátil jsem se v neděli, a ještě jsem nevyběhl. Včera jsem měl běžet 8 km - vykašlal jsem se na to.
Je středa, půlmaraton je v sobotu. Mám před sebou poslední tři tréninky. Dnes vyrážím do polí.
(Jasně, do sadů, ale to nezní tak dobře, žeáno.)
Cesty vedly jen prudce do kopce a z kopce, a na to já tedy nejsem stavěný. Ale něco přeci jen bylo zajímavé. Vždycky mě při lyžování převelice bolí stehna, a letos ani ťuk.
Díky běhu. Díky, běhu.
Tím týdnem jsem přišel o největší zátěže: dvakrát 90 minut. Ale přišla i horší věc: Vrátil jsem se v neděli, a ještě jsem nevyběhl. Včera jsem měl běžet 8 km - vykašlal jsem se na to.
Je středa, půlmaraton je v sobotu. Mám před sebou poslední tři tréninky. Dnes vyrážím do polí.
(Jasně, do sadů, ale to nezní tak dobře, žeáno.)
úterý 25. března 2008
Den PM mínus 18: Noční sprinty Bratislavou
Ač bolav, rozhodl jsem se to nevzdat a svých druhých 4x 200 m uběhnout - tentokrát v Bratislavě.
Hotel Brix je údajně v širším centru Bratislavy, to znamená uprostřed paneláků kdesi na kopci. Najít 200 metrů rovinky nebylo snadné.
Nakonec jsem ale něco odměřil, i když přesně to asi nebylo. S naprosto urvanými úpony (nebo co to je) nahoře na stehnech jsem svou dráhu zaběhl poprvé za necelých 30 vteřin, a pak jsem třikrát zopakoval 31 vteřin.
Ale měl jsem dost, krátce za půlkou už jsem jen dopadával na asfalt, během bych to nenazýval. Závěr byl jednoznačný: Druhý den (40 minut) ani třetí den (50 minut) neběhám!
Snad si svaly odpočinou.
Hotel Brix je údajně v širším centru Bratislavy, to znamená uprostřed paneláků kdesi na kopci. Najít 200 metrů rovinky nebylo snadné.
Nakonec jsem ale něco odměřil, i když přesně to asi nebylo. S naprosto urvanými úpony (nebo co to je) nahoře na stehnech jsem svou dráhu zaběhl poprvé za necelých 30 vteřin, a pak jsem třikrát zopakoval 31 vteřin.
Ale měl jsem dost, krátce za půlkou už jsem jen dopadával na asfalt, během bych to nenazýval. Závěr byl jednoznačný: Druhý den (40 minut) ani třetí den (50 minut) neběhám!
Snad si svaly odpočinou.
pondělí 10. března 2008
Den PM mínus 20: Achillovka útočí
Noha mě bolela už večer po deseti kilometrech, a druhý den, kdy jsem si měl dát 40 minut, se ozývala i při chůzi (šel jsem se podívat na hřbitov, ale žádný slušný volný flek tam nemají).
Večer už noha nebolela, tak jsem se oblékl a vyrazil - nejprve chůzí vrátit DVD do půjčovny, a pak jsem chtěl rovnou doběhnout do sadů.
Jenže ouha, horní část levé achillovky bolela při každém došlápnutí. Nebylo to nic strašného, ale rozhodně to bylo nepříjemné, a když jsem doběhl do naší ulice, píchlo mě v ní tak, že jsem běh ukončil. Místo čtyřiceti minut jen čtyři minuty.
Obešel jsem si ještě blok, při chůzi bez problémů. Ale zkusil jsem ještě běh, a okamžitě bolest. A druhý den bolest i při chůzi a nejsem schopen sejít schody.
Tak si říkám, že to nebude hezké. Tento týden nebudu schopen běhu kvůli zranění, příští týden nebudu schopen běhu kvůli lyžování, no a v týdnu posledním, pokud bych měl dodržet tréninkové dávky, se urvu tak, že v sobotu 29. března budu rád, když odpajdám tři kilometry.
Ještě předevčírem jsem kul plány, jak doběhnu půlmaraton za 2 hodiny 15 minut. Dneska bych byl rád, kdybych mohl bezbolestně chodit.
Večer už noha nebolela, tak jsem se oblékl a vyrazil - nejprve chůzí vrátit DVD do půjčovny, a pak jsem chtěl rovnou doběhnout do sadů.
Jenže ouha, horní část levé achillovky bolela při každém došlápnutí. Nebylo to nic strašného, ale rozhodně to bylo nepříjemné, a když jsem doběhl do naší ulice, píchlo mě v ní tak, že jsem běh ukončil. Místo čtyřiceti minut jen čtyři minuty.
Obešel jsem si ještě blok, při chůzi bez problémů. Ale zkusil jsem ještě běh, a okamžitě bolest. A druhý den bolest i při chůzi a nejsem schopen sejít schody.
Tak si říkám, že to nebude hezké. Tento týden nebudu schopen běhu kvůli zranění, příští týden nebudu schopen běhu kvůli lyžování, no a v týdnu posledním, pokud bych měl dodržet tréninkové dávky, se urvu tak, že v sobotu 29. března budu rád, když odpajdám tři kilometry.
Ještě předevčírem jsem kul plány, jak doběhnu půlmaraton za 2 hodiny 15 minut. Dneska bych byl rád, kdybych mohl bezbolestně chodit.
neděle 9. března 2008
Den PM mínus 21: Deset jarních kilometrů
Pro svůj jakoby závod na 10 km jsem si vybral brzké odpoledne, abych alespoň trochu simuloval skutečný závod, který mě čeká už za tři týdny. 10 km odpovídá 15 kolečkům a ještě třetině kolečka, tolik jsem ještě nikdy v životě neuběhl.
Poctivě jsem se rozcvičil, ale jak se později ukázalo, moje poctivost není příliš důkladná.
Vyrazil jsem v klasickém tempu: První kolečko 3:40, další už po čtyřech minutách. Vzal jsem s sebou ženu, která mě povzbuzovala a fotila, abych měl nějakou památku. Takže teď už vím, že při běhu vypadám směšně.
Po pěti kolečkách jsem měl běhu plné zuby. Strašlivě mě bolely nohy, a vážně jsem zvažoval, že vzdám. Ale než jsem stačil dovážit, v sedmém kolečku bolest přešla. Neměl jsem z toho ale dobrý pocit.
K tomu povzbuzování: Je to vlastně hloupé, ale opravdu to pomáhá, zvedá náladu. Normálně na tyhle psychologické věcičky nevěřím, ale po osmi kilometrech přišly vhod.
V poslední třetině jsem zpomalil a běhal kolečko za 4:10 nebo dokonce 4:15. Rozhodl jsem se zvýšit rychlost a všechno to dohnat, ale ukázalo se, že přestože se mi rychlost zdála vyšší než obvykle, vlastně jsem se vrátil na kolečko za 4 minuty.
Deset kilometrů jsem nakonec doběhl za 1 hodinu 2 minuty. To mě vede k závěru, že bych půlmaraton mohl zvládnout do 2 hodin 30 minut. Pokud to bude dokonce do 2 hodin 15 minut, měl bych se nějak odměnit (třeba bych si mohl koupit nepromokavou běžeckou bundu, můj flís se v dešti před dvěma týdny - řekněme - neosvědčil).
Poctivě jsem se rozcvičil, ale jak se později ukázalo, moje poctivost není příliš důkladná.
Vyrazil jsem v klasickém tempu: První kolečko 3:40, další už po čtyřech minutách. Vzal jsem s sebou ženu, která mě povzbuzovala a fotila, abych měl nějakou památku. Takže teď už vím, že při běhu vypadám směšně.
Po pěti kolečkách jsem měl běhu plné zuby. Strašlivě mě bolely nohy, a vážně jsem zvažoval, že vzdám. Ale než jsem stačil dovážit, v sedmém kolečku bolest přešla. Neměl jsem z toho ale dobrý pocit.
K tomu povzbuzování: Je to vlastně hloupé, ale opravdu to pomáhá, zvedá náladu. Normálně na tyhle psychologické věcičky nevěřím, ale po osmi kilometrech přišly vhod.
V poslední třetině jsem zpomalil a běhal kolečko za 4:10 nebo dokonce 4:15. Rozhodl jsem se zvýšit rychlost a všechno to dohnat, ale ukázalo se, že přestože se mi rychlost zdála vyšší než obvykle, vlastně jsem se vrátil na kolečko za 4 minuty.
Deset kilometrů jsem nakonec doběhl za 1 hodinu 2 minuty. To mě vede k závěru, že bych půlmaraton mohl zvládnout do 2 hodin 30 minut. Pokud to bude dokonce do 2 hodin 15 minut, měl bych se nějak odměnit (třeba bych si mohl koupit nepromokavou běžeckou bundu, můj flís se v dešti před dvěma týdny - řekněme - neosvědčil).
pátek 7. března 2008
Den PM mínus 23: Běh ve vodě
Zase v Bratislavě a zase jsem naletěl na to, že hotel má fitness. Tentokrát hotel Danube: Máte běhací pás? Máme, ale až od poloviny dubna. Ale dnes jsme otevřeli bazén!
A tak jsem tedy svých 40 minut běhal ve vodě. Usilovně a tu více, tu méně obratně jsem předstíral, že opravdu běžím.
Celkově jsem z toho ale měl pocit, že se spíš blížím vyčerpávajícímu sprintu než vytrvalostnímu běhu. Ale protáhl jsem se krásně.
Po posledních 4x 200 m mě bolely především všelijaké ty úpony, začátky a konce svalů na stehnech. A bolí mě tak nějak pořád.
A tak jsem tedy svých 40 minut běhal ve vodě. Usilovně a tu více, tu méně obratně jsem předstíral, že opravdu běžím.
Celkově jsem z toho ale měl pocit, že se spíš blížím vyčerpávajícímu sprintu než vytrvalostnímu běhu. Ale protáhl jsem se krásně.
Po posledních 4x 200 m mě bolely především všelijaké ty úpony, začátky a konce svalů na stehnech. A bolí mě tak nějak pořád.
středa 5. března 2008
Den PM mínus 25: Jmenuji se Forrest, Forrest Gump
V tréninkovém plánu je napsáno prosté 4x 200 m. Vracel jsem se z CeBITu, než jsem se dostal do sadů, bylo už půl dvanácté. Dal jsem si tři kolečka na zahřátí, a odměřil si na nich 200 metrů. Běžím-li rychlostí 10 km/hod, dvě stě metrů by mělo odpovídat 72 vteřinám, a právě ty jsem odměřil dole na rovince, bylo to od první lampy až k posledním lavičkám.
Pak jsem se stopkami vyrazil - a byl jsem opravdu Forrest Gump. Pekelnou rychlostí, bez zaváhání, bez zpomalování, jsem proběhl 200 metrů.
36 vteřin. Jsem bůh!
A zatímco jsem obcházel kolečko, abych se dostal opět na start, dolehlo to na mě. 36 vteřin, to je polovina těch 72, takže má maximální rychlost je 20 km/hod. To, co já považuji za sprint, je pro jiné maratonové tempo! Já ze sebe vydám maximum na dvou stovkách metrů, oni totéž běží desítky kilometrů... Náladě to tedy nepřidalo.
Druhý pokus: Vysílení se nekoná, opět se mi podaří zaběhnout 36 vteřin, ale pozoruji se, že jak věškeré úsilí věnuju běhu, zapomínám dýchat, a asi ve dvou třetinách zpomaluju a musím se dokopat k tomu, abych přidal.
Napotřetí si dávám pozor na dech, a snažím se stále přidávat. Do cesty se mi připlete pes. Při své běžné rychlosti jim nestojím za ohlídnutí, ale tohle je rychlost, která vyzývá ke hře. Je to malý ratlík, dávám pozor, abych ho nekopl do hlavy. Je za mnou a pak už není, asi na něj majitel zavolal, ale já se utěšuju, že jsem prostě rychlejší než pes. Stopky ukazují 34 a půl vteřiny.
Poslední pokus je jen dodělávací, těžko můžu po třech náročných sprintech zaběhnout něco rozumného. Jenomže: Kontroluji si rychlost, kontroluji si dech, pes žádný, a výsledek je 33 vteřin a 18 setin.
Tak přeci jenom jsem Forrest Gump.
P.S. Rád bych tímto poděkoval příslušníkům městské policie, kteří hlídají Čechovy sady, že korektně vyhodnotili situaci a nepřetáhli mě obuškem, když jsem kolem nich proběhl.
Pak jsem se stopkami vyrazil - a byl jsem opravdu Forrest Gump. Pekelnou rychlostí, bez zaváhání, bez zpomalování, jsem proběhl 200 metrů.
36 vteřin. Jsem bůh!
A zatímco jsem obcházel kolečko, abych se dostal opět na start, dolehlo to na mě. 36 vteřin, to je polovina těch 72, takže má maximální rychlost je 20 km/hod. To, co já považuji za sprint, je pro jiné maratonové tempo! Já ze sebe vydám maximum na dvou stovkách metrů, oni totéž běží desítky kilometrů... Náladě to tedy nepřidalo.
Druhý pokus: Vysílení se nekoná, opět se mi podaří zaběhnout 36 vteřin, ale pozoruji se, že jak věškeré úsilí věnuju běhu, zapomínám dýchat, a asi ve dvou třetinách zpomaluju a musím se dokopat k tomu, abych přidal.
Napotřetí si dávám pozor na dech, a snažím se stále přidávat. Do cesty se mi připlete pes. Při své běžné rychlosti jim nestojím za ohlídnutí, ale tohle je rychlost, která vyzývá ke hře. Je to malý ratlík, dávám pozor, abych ho nekopl do hlavy. Je za mnou a pak už není, asi na něj majitel zavolal, ale já se utěšuju, že jsem prostě rychlejší než pes. Stopky ukazují 34 a půl vteřiny.
Poslední pokus je jen dodělávací, těžko můžu po třech náročných sprintech zaběhnout něco rozumného. Jenomže: Kontroluji si rychlost, kontroluji si dech, pes žádný, a výsledek je 33 vteřin a 18 setin.
Tak přeci jenom jsem Forrest Gump.
P.S. Rád bych tímto poděkoval příslušníkům městské policie, kteří hlídají Čechovy sady, že korektně vyhodnotili situaci a nepřetáhli mě obuškem, když jsem kolem nich proběhl.
pondělí 3. března 2008
Den PM mínus 28: Kůň, který nemůže běhat
Nevím, co mě to popadlo. Vyběhl jsem rychle a nebyl schopen se udržet. První kolečko za 3:20, druhé taky. Normálně se snažím spíš plout, nezvedat nohy víc, než je technicky nutné - ale tentokrát to byly nohy vysoko ve vzduchu. A nemohl jsem se přinutit k tomu, abych zastavil.
Po dvacáté minutě mi začalo být nepříjemně a měl jsem náběh na píchání v boku. Pro jistotu jsem na čtvrt kolečka přešel do chůze. Tímto zpomalením v šestém a sedmém kole jsem smazal všechny ušetřené minuty a vteřiny a začal se zase soustředit na techniku.
Ale po desátém kole už mi tělo vyhlásilo konec. Plánem bylo uběhnout 65 minut, ale opravdu to nešlo. Co to do mě vjelo? Proč se tak ženu? Asi už se těším na další zátěž, tentokrát rychlostní.
Po dvacáté minutě mi začalo být nepříjemně a měl jsem náběh na píchání v boku. Pro jistotu jsem na čtvrt kolečka přešel do chůze. Tímto zpomalením v šestém a sedmém kole jsem smazal všechny ušetřené minuty a vteřiny a začal se zase soustředit na techniku.
Ale po desátém kole už mi tělo vyhlásilo konec. Plánem bylo uběhnout 65 minut, ale opravdu to nešlo. Co to do mě vjelo? Proč se tak ženu? Asi už se těším na další zátěž, tentokrát rychlostní.
sobota 1. března 2008
Den PM mínus 30: První hodina
Měl jsem běžet 65 minut, vím, ale po 60 minutách jsem to zakončil. Měl jsem toho docela dost.
Poprvé se mi podařilo vyběhnout pomalu. Cíleně jsem se držel zpátky - první kolečko za 4:20, druhé taktéž. A tempo se mi podařilo udržet. Uběhl jsem třináct a půl kolečka, to je 8,8 km. Moje běžná rychlost je 10 km/hod, takže jsem se opravdu šetřil.
Posledních 5 minut už jsem nechal plavat, přeci jen jsem si zvednul zátěž o polovinu. Když jsem běžel jedenácté kolečko, byl jsem pěkně nasupený, že ještě není konec.
Nohy byly zpočátku ztěžklé, ale ve čtvrtém kolečku už šly bolesti stranou. Rozcvičoval jsem se před i po běhu dvojnásobně déle než obvykle, tj. asi půl minuty místo čtvrt.
Chce se mi běhat. Už chápu ty průpovídky o tom, že dostihoví koně prostě chtějí vyběhnout. Jsem dostihový kůň - mám nutkání běhat, tělo mě poslouchá, je to bezva.
Už je mi jasné, že 10 km zvládnu uběhnout. Ale půlmaraton? Z toho mám pořád strach.
Poprvé se mi podařilo vyběhnout pomalu. Cíleně jsem se držel zpátky - první kolečko za 4:20, druhé taktéž. A tempo se mi podařilo udržet. Uběhl jsem třináct a půl kolečka, to je 8,8 km. Moje běžná rychlost je 10 km/hod, takže jsem se opravdu šetřil.
Posledních 5 minut už jsem nechal plavat, přeci jen jsem si zvednul zátěž o polovinu. Když jsem běžel jedenácté kolečko, byl jsem pěkně nasupený, že ještě není konec.
Nohy byly zpočátku ztěžklé, ale ve čtvrtém kolečku už šly bolesti stranou. Rozcvičoval jsem se před i po běhu dvojnásobně déle než obvykle, tj. asi půl minuty místo čtvrt.
Chce se mi běhat. Už chápu ty průpovídky o tom, že dostihoví koně prostě chtějí vyběhnout. Jsem dostihový kůň - mám nutkání běhat, tělo mě poslouchá, je to bezva.
Už je mi jasné, že 10 km zvládnu uběhnout. Ale půlmaraton? Z toho mám pořád strach.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)