Po jedenácti dnech opět na trati - a hned nečekané překvapení. Z cest není odklizený led a sníh, takže opatrně našlapuju, kloužu nebo se bořím, nejsem schopný se pořádně odrazit, a ještě z toho strašně bolí lýtka.
Spodní část trasy je odklizená, tak aspoň tam si spravuju náladu a "odpočívám". A dochází mi, jak je to s tou nudou: Nudný je indiánský běh. Čistý běh je najednou něco jiného, myšlenky se rozletí, plány se spřádají (ne, po běhu už si nic nepamatuju, nic si nezapisuju).
Nechci běžet celých 60 minut, plánuju spíš těch čtyřicet, ale v šestém kolečku na sněhu se pravé lýtko ozve tak výrazně, že prostě musím skončit.
Jsou tři stupně pod nulou. V pátek jdu zase běhat.
4:05 - 4:06 - 4:11 - 4:16 - 4:14 - 1:04
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
1 komentář:
JE TO TAK. Je to nuda :) když si naplánuju trasu, nudím se hned jak vyprchá radost z toho jak lehce se běží. Bojuju s tím různými zpestřeními. Neznámé ulice. Prudké stoupání. Krásný výhled. Místo které jsem chtěl už dlouho vidět. Zatím to stačí. Uvidíme
Okomentovat