Den PM mínus 44: Čtyřicet minut v mrazu

Do Čechových sadů vyrážím až po desáté večerní, dřív jsem si nenašel čas. Doufám, že za 40 minut stihnu deset koleček.

Pořád ještě se neumím rozcvičit a zahřát. Jsem nabalený jak tlustokožec, a tentokrát si hned na začátku stahuju čepici až dolů přes uši; minule to bylo nepříjemné.

První kolečko dám na 3:40, a to je moc rychle, nutím se zpomalit, a po druhém kolečku za 3:50 se mi daří dodržet klasické čtyři minuty. Osmé kolečko už trochu zpomaluju, 4:05, a nakonec dobíhám desáté kolečko úplně přesně po čtyřiceti minutách.

Jak se málo potím, zahřeju se až při třetím kolečku, a konečně můžu vytáhnout ruce z rukávů. Během běhu smrkám, a pořád doufám, že se z toho nevyklube nějaká zlá nemoc.

Je to zvláštní, ale nemám nutkání zastavovat, doběhnu to vlastně v pohodě. Koukám se na sebe jak na běhací stroj, pořád to nedokážu pochopit, kde se ve mně vzalo tolik energie, že dokážu uběhnout 6,5 km, že vůbec v té zimě dobrovolně vylezu ven.