Nový rok, nový rekord. Pokud budu poctivě trénovat, nevidím důvod, proč bych se nemohl na 21 kilometrech zlepšit o 12 minut.
Tentokrát žádné služební cesty do Bratislavy, žádné týdenní výpadky kvůli lyžování (to už mám letos za sebou).
Loni jsem trénoval podle Miloše Škorpila (Jak uběhnout maraton za 100 dní), kategorie začátečník. Letos to vezmu podle víkenďáka. Sice o víkendech nesportuju, tenis ani squash nehraju a kolektivní sporty nesnáším, ale dva kilometry za 12 minut uběhnu.
Pražský půlmaraton se běží za necelých osm týdnů. Trénink začíná zítra.
Nevím úplně proč, ale tak nějak se těším.
pondělí 2. února 2009
neděle 14. září 2008
10 km: čas 57:03 (osobní rekord)
Od březnového půlmaratonu jsem se na běh vykašlal. Třikrát jsem v létě vyběhl jako doprovod indiánského běhu (minuta běh, dvě minuty chůze, celkem 20 minut), a to bylo všechno.
Přihlásit se tedy na poslední chvíli na desetikilometrový běh Prahou v rámci PIMu bylo tedy poněkud odvážné. Proto jsem večer před závodem vyběhl ještě jednou, abych se trochu rozhýbal. Mým cílem bylo uběhnout 5 km, ale po necelých dvou jsem to musel vzdát, píchalo mě všude možně. Do sobotního závodu mi to moc optimismu nedodalo.
Už v pátek večer mi byla v tričku docela zima na ruce, takže jsem na sobotu plánoval moiru, a když jsem pak v osm večer vystrčil ruku z okna a podíval se na teploměr, vzal jsem si raději i dlouhé kalhoty. Dobře jsem udělal. Cestou na Staromák jsem litoval, že jsem si nevzal i nějakou bundu, ale vyrazil jsem úplně nalehko, žádná šatna, žádné převlékání.
Na startu jsme dostali svítivé zelené tubičky; většina běžců je krátce po startu zahodila, ale já si ji nechal. Když už mi při každém kroku cinkají v kapse klíče, proč nemít ještě tubičku.
Na startu se, stejně jako při půlmaratonu, hrála Vltava, lidé tleskali, a mně se běželo lehce a věděl jsem, že ještě kilometr a půl to určitě bude sranda. Někteří běžci v davu kličkovali jako králíci, jen aby se dostali dopředu, a až po dvou kilometrech se situace zklidnila.
Na třetím kilometru jsem měl pocit, že už už přijdou bolesti, ale nakonec nepřišlo vůbec nic, jenom jsem až do konce trochu cítil svaly na břiše. Inu co, asi prostě ještě běhat dokážu - a od té chvíle jsem si to užíval víc než půlmaraton, koukal po památkách a divil se, kudy to běžíme, protože trasa, kterou jsem dostal při registraci, byla trochu jiná.
Pořád se vlastně běželo centrem (Staromák se kromě startu a cíle ještě dvakrát probíhal), všude byli lidi, tleskali, povzbuzovali, prostě na depresi nebyl čas. Od čtvrtého kilometru jsem začal předbíhat první běžce, kteří přecenili své síly, po osmi kilometrech jsem ještě přidal a závěrečný Staromák jsem si dal "sprintem" (což je o trochu nižší rychlost než ta, kterou celých deset kilometrů běží ti nejlepší). Předpokládal jsem, že si držím svou rychlost 10 km/hod, a že když na závěr zrychlím, mohl bych to mít pod hodinu (naposledy 1:02).
No a pak klasika - medaile, banány, vrátit čip a domů, sežrat ten balíček chipsů, co tam na mě čeká.
Přihlásit se tedy na poslední chvíli na desetikilometrový běh Prahou v rámci PIMu bylo tedy poněkud odvážné. Proto jsem večer před závodem vyběhl ještě jednou, abych se trochu rozhýbal. Mým cílem bylo uběhnout 5 km, ale po necelých dvou jsem to musel vzdát, píchalo mě všude možně. Do sobotního závodu mi to moc optimismu nedodalo.
Už v pátek večer mi byla v tričku docela zima na ruce, takže jsem na sobotu plánoval moiru, a když jsem pak v osm večer vystrčil ruku z okna a podíval se na teploměr, vzal jsem si raději i dlouhé kalhoty. Dobře jsem udělal. Cestou na Staromák jsem litoval, že jsem si nevzal i nějakou bundu, ale vyrazil jsem úplně nalehko, žádná šatna, žádné převlékání.
Na startu jsme dostali svítivé zelené tubičky; většina běžců je krátce po startu zahodila, ale já si ji nechal. Když už mi při každém kroku cinkají v kapse klíče, proč nemít ještě tubičku.
Na startu se, stejně jako při půlmaratonu, hrála Vltava, lidé tleskali, a mně se běželo lehce a věděl jsem, že ještě kilometr a půl to určitě bude sranda. Někteří běžci v davu kličkovali jako králíci, jen aby se dostali dopředu, a až po dvou kilometrech se situace zklidnila.
Na třetím kilometru jsem měl pocit, že už už přijdou bolesti, ale nakonec nepřišlo vůbec nic, jenom jsem až do konce trochu cítil svaly na břiše. Inu co, asi prostě ještě běhat dokážu - a od té chvíle jsem si to užíval víc než půlmaraton, koukal po památkách a divil se, kudy to běžíme, protože trasa, kterou jsem dostal při registraci, byla trochu jiná.
Pořád se vlastně běželo centrem (Staromák se kromě startu a cíle ještě dvakrát probíhal), všude byli lidi, tleskali, povzbuzovali, prostě na depresi nebyl čas. Od čtvrtého kilometru jsem začal předbíhat první běžce, kteří přecenili své síly, po osmi kilometrech jsem ještě přidal a závěrečný Staromák jsem si dal "sprintem" (což je o trochu nižší rychlost než ta, kterou celých deset kilometrů běží ti nejlepší). Předpokládal jsem, že si držím svou rychlost 10 km/hod, a že když na závěr zrychlím, mohl bych to mít pod hodinu (naposledy 1:02).
No a pak klasika - medaile, banány, vrátit čip a domů, sežrat ten balíček chipsů, co tam na mě čeká.
neděle 20. dubna 2008
středa 16. dubna 2008
pátek 4. dubna 2008
Den PM: Skutečný čas: 2:27:05
Večer před startem jsem si dal těstoviny, ráno v půl deváté cherio s mlékem, a pak hned k Rudolfinu, pěšky, abych si trochu protáhl nohy.
Půlmaraton startoval až v poledne, ale šel jsem si ještě poslechnout Matze na Euruko. Po jedenácté jsem se ponořil do běžeckého zázemí.
Na start mě přišla podpořit žena a mí rodiče. Museli si myslet, že jsem se zbláznil - před dvěma měsíci jsem o sobě věděl jen to, že dokážu uběhnout dva kilometry, a teď jdu na desetinásobek. Ze stránek PIMu a Běhej jsem věděl, že modrým balonkem, vodičem na 2:30, je Miloš Škorpil, jehož knížka vlastně iniciovala tohle velké dobrodružství. Rozhodl jsem se, že se ho budu běžet.
Na startu jsem ale objevil i nehlášený balonek na 2:15, a rozhodl jsem se držet mezi nimi. Počítal jsem s tím, že do 10 km bych mohl vydržet za balonkem na 2:15, pak si trochu orazím a zbytek nějak dorazím s modrým.
Ještě před startovním výstřelem se vedle mě zničeho nic objevila Katka Pavková, o které jsem sice věděl, že poběží, ale na žádném setkání jsme se nedomluvili. V tom davu téměř šesti tisíců lidí velmi příjemná náhoda.
A pak startovní výstřel (neslyšel jsem) a Smetanova Vltava. Dav se hnul a za necelých pět minut jsme vyrazili. Škoda, že se to nepovedlo načasovat s loveckými fanfárámi ve Vltavě. Katka vyběhla dopředu, chtěla to uběhnout rychleji, páč odpoledne zase pospíchala domů.
Já se držel na dohled svého balonku (a nejsem si schopen celou tu dobu vzpomenout, jakou měl barvu!). Ještě za mostem to byla trochu přetlačovaná, ale pak se všichni stabilizovali a bylo krásně. Jako že u Rudolfina ošklivě foukalo, na druhé straně řeky svítilo sluníčko.
Dva kilometry uběhly, že jsem si vlastně ani nevšiml. Koukal jsem, jak je to vlastně s tou Prahou, doběhli jsme až kamsi do Holešovic, viděl jsem trójský matfyz, ale pak jsme zase přeběhli Vltavu zpátky a za chvíli byli v Karlíně.
Po pěti kilometrech bylo občerstvení. Přešel jsem do chůze, dvakrát si loknul vody (chlemtal jsem jako kůň) a vyrazil na cestu s tím, že všechno bude v pořádku. Chvíli bylo teplo, chvíli foukalo, pořád jsem si zapínal a rozepínal bundu a těšil na zastávku na deseti kilometrech.
Ta už ale nebyla tak příjemná, vlastně si už ani moc nepamatuju z cesty, přestal jsem sledovat pamětihodnosti a byl rád, že plus mínus žiju. Běžet po dlažkách je blbé, každá je jinak postavená, byl jsem rád, když jsme se dostali zase na asfalt.
Po 10 km na mě čekala žena. Měla pro mě náhradní všelico, ponožky, tričko, a hlavně měla banán. Čekal jsem, že na občerstvovacích stanicích budou banány nebo něco podobného, ale buď to nebylo, nebo jsem to přehlédl.
Ostatně, přehlédl jsem i svou ženu. Nebyl jsem sám, kdo s tím měl problém. Diváci marně volali na běžce, na které dlouho čekali - s očima upřenýma v dál nic neslyšeli. Ale bylo to i obráceně, běžci zastavovali a štouchali do svých příbuzných a kamarádů, kteří při čekání usnuli nebo se jim zamlžil zrak.
U Národního divadla na mě čekali rodiče, i ty jsem přehlédl, až na poslední chvíli jsem si všiml juchající postavy, která tleskala a skákala do výšky - díky, mami.
Pak přišla meta třináctého kilometru a v jakémsi zmatku se mi ztratily dvě věci: balonek a vůle. Bolely mě prsty na nohou, až doma mi došlo, že jsem si zapomněl ostříhat nehty. Nehty na obou ukazováčcích mám ještě teď fialové, podlité krví.
Chvíli jsem šel, ale pak se zase dal do běhu. Po nábřeží běželi zpátky ti, co už doběhli tam - to jsem ještě netušil, že "tam" znamená až pod Nuselák a pod Vyšehrad. To bylo strašně demotivující, vidět tu bandu lidí, co běží rychleji než já a za chvíli to už budou mít za sebou.
Na patnáctém kilometru jsem se na to vykašlal a rozhodl se, že to nemám zapotřebí a že nepoběžím, ale půjdu, a že tak dojdu až k občerstvení. Jenomže to bylo nečekaně až za značkou 16 km. Ještě jsem tak různě popoběhl a vydal se přes most.
Potřeboval jsem něco sníst, ale nebylo co. Buldok píše, jak nedostal banán - já zase viděl někde před zeleninou hroznové víno, a musím přiznat, že jsem nebyl daleko toho, že prostě jeden hrozen ukradnu a nacpu si ho celý do pusy.
Vlastně až do dvacátého kilometru jsem jenom šel. Občas mě nějaký divák vyhecoval, ale ne na dlouho; tolik jich zase nebylo. Cestou ze Smíchova zpátky mě předběhl modrý balonek. Běžel úplně sám, jen si občas zacinkal na kravský zvonec.
Když jsem se vrátil už na tu finální stranu řeky, diváků přibylo. To jsem potřeboval. Neměl jsem problémy s nohama ani s dechem, prostě už jsem jenom nechtěl běžet. Ale tihle lidi už tam dvě a půl hodiny stáli, tleskali a povzbuzovali. Každého z nich jsem potřeboval. Bez nich bych nedoběhl.
Těsně před cílem stála holka a držela malý transparent. Bylo na něm napsáno: Všichni jste lepší než já! Zrychlil jsem a do cíle doběhl sprintem.
Pak jsem sklonil hlavu a dostal medaili. Nemohl jsem se hýbat, ale věděl jsem, že jsem dokázal něco, čemu bych dřív nikdy nevěřil. A teď, když to píšu, mám v očích slzy.
Jsem holt citlivka.
Půlmaraton startoval až v poledne, ale šel jsem si ještě poslechnout Matze na Euruko. Po jedenácté jsem se ponořil do běžeckého zázemí.
Na start mě přišla podpořit žena a mí rodiče. Museli si myslet, že jsem se zbláznil - před dvěma měsíci jsem o sobě věděl jen to, že dokážu uběhnout dva kilometry, a teď jdu na desetinásobek. Ze stránek PIMu a Běhej jsem věděl, že modrým balonkem, vodičem na 2:30, je Miloš Škorpil, jehož knížka vlastně iniciovala tohle velké dobrodružství. Rozhodl jsem se, že se ho budu běžet.
Na startu jsem ale objevil i nehlášený balonek na 2:15, a rozhodl jsem se držet mezi nimi. Počítal jsem s tím, že do 10 km bych mohl vydržet za balonkem na 2:15, pak si trochu orazím a zbytek nějak dorazím s modrým.
Ještě před startovním výstřelem se vedle mě zničeho nic objevila Katka Pavková, o které jsem sice věděl, že poběží, ale na žádném setkání jsme se nedomluvili. V tom davu téměř šesti tisíců lidí velmi příjemná náhoda.
A pak startovní výstřel (neslyšel jsem) a Smetanova Vltava. Dav se hnul a za necelých pět minut jsme vyrazili. Škoda, že se to nepovedlo načasovat s loveckými fanfárámi ve Vltavě. Katka vyběhla dopředu, chtěla to uběhnout rychleji, páč odpoledne zase pospíchala domů.
Já se držel na dohled svého balonku (a nejsem si schopen celou tu dobu vzpomenout, jakou měl barvu!). Ještě za mostem to byla trochu přetlačovaná, ale pak se všichni stabilizovali a bylo krásně. Jako že u Rudolfina ošklivě foukalo, na druhé straně řeky svítilo sluníčko.
Dva kilometry uběhly, že jsem si vlastně ani nevšiml. Koukal jsem, jak je to vlastně s tou Prahou, doběhli jsme až kamsi do Holešovic, viděl jsem trójský matfyz, ale pak jsme zase přeběhli Vltavu zpátky a za chvíli byli v Karlíně.
Po pěti kilometrech bylo občerstvení. Přešel jsem do chůze, dvakrát si loknul vody (chlemtal jsem jako kůň) a vyrazil na cestu s tím, že všechno bude v pořádku. Chvíli bylo teplo, chvíli foukalo, pořád jsem si zapínal a rozepínal bundu a těšil na zastávku na deseti kilometrech.
Ta už ale nebyla tak příjemná, vlastně si už ani moc nepamatuju z cesty, přestal jsem sledovat pamětihodnosti a byl rád, že plus mínus žiju. Běžet po dlažkách je blbé, každá je jinak postavená, byl jsem rád, když jsme se dostali zase na asfalt.
Po 10 km na mě čekala žena. Měla pro mě náhradní všelico, ponožky, tričko, a hlavně měla banán. Čekal jsem, že na občerstvovacích stanicích budou banány nebo něco podobného, ale buď to nebylo, nebo jsem to přehlédl.
Ostatně, přehlédl jsem i svou ženu. Nebyl jsem sám, kdo s tím měl problém. Diváci marně volali na běžce, na které dlouho čekali - s očima upřenýma v dál nic neslyšeli. Ale bylo to i obráceně, běžci zastavovali a štouchali do svých příbuzných a kamarádů, kteří při čekání usnuli nebo se jim zamlžil zrak.
U Národního divadla na mě čekali rodiče, i ty jsem přehlédl, až na poslední chvíli jsem si všiml juchající postavy, která tleskala a skákala do výšky - díky, mami.
Pak přišla meta třináctého kilometru a v jakémsi zmatku se mi ztratily dvě věci: balonek a vůle. Bolely mě prsty na nohou, až doma mi došlo, že jsem si zapomněl ostříhat nehty. Nehty na obou ukazováčcích mám ještě teď fialové, podlité krví.
Chvíli jsem šel, ale pak se zase dal do běhu. Po nábřeží běželi zpátky ti, co už doběhli tam - to jsem ještě netušil, že "tam" znamená až pod Nuselák a pod Vyšehrad. To bylo strašně demotivující, vidět tu bandu lidí, co běží rychleji než já a za chvíli to už budou mít za sebou.
Na patnáctém kilometru jsem se na to vykašlal a rozhodl se, že to nemám zapotřebí a že nepoběžím, ale půjdu, a že tak dojdu až k občerstvení. Jenomže to bylo nečekaně až za značkou 16 km. Ještě jsem tak různě popoběhl a vydal se přes most.
Potřeboval jsem něco sníst, ale nebylo co. Buldok píše, jak nedostal banán - já zase viděl někde před zeleninou hroznové víno, a musím přiznat, že jsem nebyl daleko toho, že prostě jeden hrozen ukradnu a nacpu si ho celý do pusy.
Vlastně až do dvacátého kilometru jsem jenom šel. Občas mě nějaký divák vyhecoval, ale ne na dlouho; tolik jich zase nebylo. Cestou ze Smíchova zpátky mě předběhl modrý balonek. Běžel úplně sám, jen si občas zacinkal na kravský zvonec.
Když jsem se vrátil už na tu finální stranu řeky, diváků přibylo. To jsem potřeboval. Neměl jsem problémy s nohama ani s dechem, prostě už jsem jenom nechtěl běžet. Ale tihle lidi už tam dvě a půl hodiny stáli, tleskali a povzbuzovali. Každého z nich jsem potřeboval. Bez nich bych nedoběhl.
Těsně před cílem stála holka a držela malý transparent. Bylo na něm napsáno: Všichni jste lepší než já! Zrychlil jsem a do cíle doběhl sprintem.
Pak jsem sklonil hlavu a dostal medaili. Nemohl jsem se hýbat, ale věděl jsem, že jsem dokázal něco, čemu bych dřív nikdy nevěřil. A teď, když to píšu, mám v očích slzy.
Jsem holt citlivka.
sobota 29. března 2008
Den PM: Oficiální čas: 2:31:51
Na start jsem se dostal až po téměř pěti minutách po startovním výstřelu, takže skutečný čas mám opravdu pod dvěma a půl hodinami, jak jsem odhadoval.
Ted již nemohu více psáti, umírají mi nohy. Ale mám medaili!
Ted již nemohu více psáti, umírají mi nohy. Ale mám medaili!
pátek 28. března 2008
Den PM mínus 1: Mentální blok
Má hranice je 40 minut. Uběhnu čtyřicet minut, nohy mě nebolí, stále můžu dýchat, ale už se mi nechce běžet.
Zítra nemám šanci. Dnes jsem měl v tréninkovém plánu 50 minut. Po dvaceti minutách už jsem byl otrávený, že ještě nejsem ani v půlce. Po třiceti minutách jsem simuloval zítřejší zastávku na po pátém kilometru - půlku kolečka jsem došel pěšky.
A pak už jsem běžel jenom deset minut. Šlo to ztěžka (přitom přestávka by měla pomoct), a nakonec jsem ztratil veškerou motivaci. Namlouval jsem si, že se nesmím před závodem přecenit, že si tělo samo řeklo o odpočinek, ale není to tak.
Chybí mi vůle.
Někdy se při běhu soustředím jenom běh, a to běžím krásně, ladně, strojově přesně. A někdy vypnu, nemyslím na nic nebo se mi myšlenky zatoulají k práci či (dneska) k soudruhu učiteli Šternberkovi, který by měl jistě ze mě radost. Když procitnu, valím se po dráze, nohy plácavě dopadají na zem, nedržím tempo, hezké to není.
Nedokážu si zítřek představit. Až se nějakým způsobem dopravím na metu patnácti kilometrů (jak??), budu mít před sebou ještě dalších šest - vždyť to je mých standardních deset koleček!
Jak to udělám, nevím. Snad půjdu dostatečně rychle, ale uběhnout to nikdy nemůžu.
Zítra nemám šanci. Dnes jsem měl v tréninkovém plánu 50 minut. Po dvaceti minutách už jsem byl otrávený, že ještě nejsem ani v půlce. Po třiceti minutách jsem simuloval zítřejší zastávku na po pátém kilometru - půlku kolečka jsem došel pěšky.
A pak už jsem běžel jenom deset minut. Šlo to ztěžka (přitom přestávka by měla pomoct), a nakonec jsem ztratil veškerou motivaci. Namlouval jsem si, že se nesmím před závodem přecenit, že si tělo samo řeklo o odpočinek, ale není to tak.
Chybí mi vůle.
Někdy se při běhu soustředím jenom běh, a to běžím krásně, ladně, strojově přesně. A někdy vypnu, nemyslím na nic nebo se mi myšlenky zatoulají k práci či (dneska) k soudruhu učiteli Šternberkovi, který by měl jistě ze mě radost. Když procitnu, valím se po dráze, nohy plácavě dopadají na zem, nedržím tempo, hezké to není.
Nedokážu si zítřek představit. Až se nějakým způsobem dopravím na metu patnácti kilometrů (jak??), budu mít před sebou ještě dalších šest - vždyť to je mých standardních deset koleček!
Jak to udělám, nevím. Snad půjdu dostatečně rychle, ale uběhnout to nikdy nemůžu.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)