Od březnového půlmaratonu jsem se na běh vykašlal. Třikrát jsem v létě vyběhl jako doprovod indiánského běhu (minuta běh, dvě minuty chůze, celkem 20 minut), a to bylo všechno.
Přihlásit se tedy na poslední chvíli na desetikilometrový běh Prahou v rámci PIMu bylo tedy poněkud odvážné. Proto jsem večer před závodem vyběhl ještě jednou, abych se trochu rozhýbal. Mým cílem bylo uběhnout 5 km, ale po necelých dvou jsem to musel vzdát, píchalo mě všude možně. Do sobotního závodu mi to moc optimismu nedodalo.
Už v pátek večer mi byla v tričku docela zima na ruce, takže jsem na sobotu plánoval moiru, a když jsem pak v osm večer vystrčil ruku z okna a podíval se na teploměr, vzal jsem si raději i dlouhé kalhoty. Dobře jsem udělal. Cestou na Staromák jsem litoval, že jsem si nevzal i nějakou bundu, ale vyrazil jsem úplně nalehko, žádná šatna, žádné převlékání.
Na startu jsme dostali svítivé zelené tubičky; většina běžců je krátce po startu zahodila, ale já si ji nechal. Když už mi při každém kroku cinkají v kapse klíče, proč nemít ještě tubičku.
Na startu se, stejně jako při půlmaratonu, hrála Vltava, lidé tleskali, a mně se běželo lehce a věděl jsem, že ještě kilometr a půl to určitě bude sranda. Někteří běžci v davu kličkovali jako králíci, jen aby se dostali dopředu, a až po dvou kilometrech se situace zklidnila.
Na třetím kilometru jsem měl pocit, že už už přijdou bolesti, ale nakonec nepřišlo vůbec nic, jenom jsem až do konce trochu cítil svaly na břiše. Inu co, asi prostě ještě běhat dokážu - a od té chvíle jsem si to užíval víc než půlmaraton, koukal po památkách a divil se, kudy to běžíme, protože trasa, kterou jsem dostal při registraci, byla trochu jiná.
Pořád se vlastně běželo centrem (Staromák se kromě startu a cíle ještě dvakrát probíhal), všude byli lidi, tleskali, povzbuzovali, prostě na depresi nebyl čas. Od čtvrtého kilometru jsem začal předbíhat první běžce, kteří přecenili své síly, po osmi kilometrech jsem ještě přidal a závěrečný Staromák jsem si dal "sprintem" (což je o trochu nižší rychlost než ta, kterou celých deset kilometrů běží ti nejlepší). Předpokládal jsem, že si držím svou rychlost 10 km/hod, a že když na závěr zrychlím, mohl bych to mít pod hodinu (naposledy 1:02).
No a pak klasika - medaile, banány, vrátit čip a domů, sežrat ten balíček chipsů, co tam na mě čeká.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat