Má hranice je 40 minut. Uběhnu čtyřicet minut, nohy mě nebolí, stále můžu dýchat, ale už se mi nechce běžet.
Zítra nemám šanci. Dnes jsem měl v tréninkovém plánu 50 minut. Po dvaceti minutách už jsem byl otrávený, že ještě nejsem ani v půlce. Po třiceti minutách jsem simuloval zítřejší zastávku na po pátém kilometru - půlku kolečka jsem došel pěšky.
A pak už jsem běžel jenom deset minut. Šlo to ztěžka (přitom přestávka by měla pomoct), a nakonec jsem ztratil veškerou motivaci. Namlouval jsem si, že se nesmím před závodem přecenit, že si tělo samo řeklo o odpočinek, ale není to tak.
Chybí mi vůle.
Někdy se při běhu soustředím jenom běh, a to běžím krásně, ladně, strojově přesně. A někdy vypnu, nemyslím na nic nebo se mi myšlenky zatoulají k práci či (dneska) k soudruhu učiteli Šternberkovi, který by měl jistě ze mě radost. Když procitnu, valím se po dráze, nohy plácavě dopadají na zem, nedržím tempo, hezké to není.
Nedokážu si zítřek představit. Až se nějakým způsobem dopravím na metu patnácti kilometrů (jak??), budu mít před sebou ještě dalších šest - vždyť to je mých standardních deset koleček!
Jak to udělám, nevím. Snad půjdu dostatečně rychle, ale uběhnout to nikdy nemůžu.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat