Pro svůj jakoby závod na 10 km jsem si vybral brzké odpoledne, abych alespoň trochu simuloval skutečný závod, který mě čeká už za tři týdny. 10 km odpovídá 15 kolečkům a ještě třetině kolečka, tolik jsem ještě nikdy v životě neuběhl.
Poctivě jsem se rozcvičil, ale jak se později ukázalo, moje poctivost není příliš důkladná.
Vyrazil jsem v klasickém tempu: První kolečko 3:40, další už po čtyřech minutách. Vzal jsem s sebou ženu, která mě povzbuzovala a fotila, abych měl nějakou památku. Takže teď už vím, že při běhu vypadám směšně.
Po pěti kolečkách jsem měl běhu plné zuby. Strašlivě mě bolely nohy, a vážně jsem zvažoval, že vzdám. Ale než jsem stačil dovážit, v sedmém kolečku bolest přešla. Neměl jsem z toho ale dobrý pocit.
K tomu povzbuzování: Je to vlastně hloupé, ale opravdu to pomáhá, zvedá náladu. Normálně na tyhle psychologické věcičky nevěřím, ale po osmi kilometrech přišly vhod.
V poslední třetině jsem zpomalil a běhal kolečko za 4:10 nebo dokonce 4:15. Rozhodl jsem se zvýšit rychlost a všechno to dohnat, ale ukázalo se, že přestože se mi rychlost zdála vyšší než obvykle, vlastně jsem se vrátil na kolečko za 4 minuty.
Deset kilometrů jsem nakonec doběhl za 1 hodinu 2 minuty. To mě vede k závěru, že bych půlmaraton mohl zvládnout do 2 hodin 30 minut. Pokud to bude dokonce do 2 hodin 15 minut, měl bych se nějak odměnit (třeba bych si mohl koupit nepromokavou běžeckou bundu, můj flís se v dešti před dvěma týdny - řekněme - neosvědčil).
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat